Kdybych byl producent a někdo by mi donesl scénář ke komedii z kuchyňského prostředí s názvem Když se zhasne, byl bych nadšený! Protože bych z něj vzal několik nosných nápadů, vyškrtal všechno zbytečné a nefunkční a nechal ho přepsat do podoby rychlé, svižné konverzační komedie o jednom zamotaném večeru v nově otevřené restauraci. Nebo bych naopak přitlačil na pilu a udělal z toho bláznivou grotesku plnou trapasů, omylů a bizarních situací z kuchařského prostředí. Prostě něco, u čeho by se divák pobavil, aniž by musel v průběhu večera bezradně kroutit hlavou. Největší problém nového filmu režiséra a scenáristy Andyho Feha (Shocky & Morthy, ONEMANSHOW: The Movie) je bohužel ten, že nic z toho neudělal. A výsledek nepotěší snad vůbec nikoho.

Což o to, těch ingrediencí je nakonec docela dost. Nová začínající restaurace v historickém srdci Olomouce, zmatky kolem jejího slavnostního otevření, rozhádaný manželský pár majitelů a dva jejich potrhlí kamarádi, sveřepá foodkritička, co se chystá nový podnik nemilosrdně torpédovat jako Anton Ego v Ratatouille a celá řada vedlejších postav zapadajících do škatulek příslušných archetypů, resp. stereotypů. A přesto je z toho žánrová bramboračka bez jakékoli výraznější chutě či vůně. Jako když kočička s pejskem vařili dort. Ostatně posuďte sami, jaké celovečerní menu si na vás autoři přichystali.

Děj se točí kolem dvou manželských párů, z nichž jeden připomíná manžele Roseovy (ano, TY manžele Roseovy, co spolu vedou válku na život a na smrt) a druhý manžele Smolíkovy (ano, TY manžele Smolíkovy ze stejnojmenného maďarského animovaného seriálu). Zatímco první pár (Petra Hřebíčková, Tomáš Maštalír) se pomalu vraždí ve snaze donutit toho druhého k rozvodu a jejich běžná komunikace připomíná přestřelku plnou ironie a sarkasmu, u druhého páru (Petra Polnišová, Martin Pechlát) se jede bazální humor typu taťka je profesorský nekňuba a mamka ujetá esoterička. Paní Roseová má ten den otevřít restauraci, kde se vrší jeden problém za druhým a jediný, na koho je opravdu spoleh, je švarný šéfkuchař (Vojtěch Kotek). Do toho pan Rose přesvědčí pana Smolíka, aby svedl jeho ženu a on se mohl konečně rozvést. To by v tom byl čet, aby z toho nebyl humor!

Však se všichni taky snaží, co můžou, aby to nějak fungovalo. Hřebíčková v roli zoufalé manželky/majitelky restaurace neví, kam dřív skočit, Maštalír jí pořádně zatápí pod kotlem, Pechlát jede model naprostého zoufalce a Polnišová, ta rovnou jede ezoterické bomby. K tomu si připočtěte sympatického Vojtu Kotka, přehrávající Lucii Vondráčkovou jako obávanou foodkritičku, Simonu Lewandowskou v typické roli enfant terrible plus několik dalších komediálních karikatur a máte kompletní repertoár. Jenže k čemu vám to je, když Andy Fehu vlastně neví, co přesně chce točit?

Možná za to může divadelní předloha, pojednávající o dvou manželstvích a jednom vyhroceném večeru. Nevím, jak dalece funguje ústřední zápletka v komorním divadelním představení pro čtyři herce, ale filmová konverze trpí až příliš velkou sázkou na zajeté komediální stereotypy. A ty jsou buď léty ohrané, nevtipné nebo rovnou urážlivé. Sázka na humor jako vystřižený z 90. let (nebo spíš ještě o dekádu zpět) je prostě střelba naslepo – občas se sice trefíte, protože pokusů o humor je tady víc než dost, ale většinou to diváka mine obloukem.

Přitom stačilo vzít několik zajímavých postav, hodit je do vody (resp. do kuchyně) a nechat je topit se v nekonečných problémech. Komedie z divácky vděčného kuchařského prostředí si o to přece vyloženě říká! Tak proč místo toho sledujeme absurdní nesmyslnou zápletku o rozpadu jednoho manželství plnou nelogičností a vážně míněných problémů? Proč musíme sledovat, jak se všichni na place trápí v rolích, které nejsou dobře napsané? Proč Vojtěch Kotek vypadá, jako když hraje v jiném filmu než Polnišová s Pechlátem? Proč musíme sledovat, jak relativně mladí autoři scénáře (Michaela Doleželová, Michal Baláž, Andy Fehu) házejí do hry jeden vousatý vtip za druhým pro publikum, co pamatuje natáčení komedií Marie Poledňákové?

Přehrajte si trailer Jsem hluboce přesvědčený, že jak Petra Hřebíčková, tak Tomáš Maštalír si už dostatečně vysloužili herecké ostruhy na to, aby pro ně někdo napsal komedii, ve které dostanou prostor odpovídají jejich formátu. Ať už jako černou komedii, bláznivou veselohru plnou omylů a záměn nebo dramedii napěchovanou emocemi. Nevěřím totiž, že oni sami by si po všech těch Matkách v trapu a Nikdy neříkej nikdy nechtěli zahrát ve filmu, co má glanc. V komedii, která je svižná, vtipná, ironicky sžíravá a nestoudně sebevědomá. Prostě v komedii, která má všechno, co jejich poslední snímek postrádá. Tak nezbývá než doufat.