Kdo nezná panenku Barbie, asi nežil posledních 50 let na této planetě. Kultovní plastová hračka s nejdelšíma nohama na světě se stala nepřehlédnutelnou součástí hračkářského průmyslu a za dobu své existence dokázala proniknout snad do všech domácností. Její výrobce, hračkářský gigant Mattel, si je samozřejmě svého rodinného stříbra dobře vědom, a tak se panenka Barbie objevila i v celé řadě animovaných filmů, jejichž kvalita však dosahovala spíše úrovně reklamních spotů než skutečných animáků. Na svůj první hraný film si musela Barbie počkat až do letošního roku. A je z toho něco, co jste ještě nikdy neviděli.

Připomeňme si, že Barbie má za sebou dlouhou historii a v průběhu doby se z ní stal pojem svázaný celou řadou stereotypů poplatných době, kdy byla příslušná edice vyráběna. Bylo proto zajímavé sledovat, jakým způsobem se ji Mattel společně s Warnery pokusí zadaptovat. Už první trailery naznačily, že rozhodně nepůjde o bohapustou konverzi některého z animovaných filmů, což nelze brát jinak než jako pozitivum. Že se ale z Barbie stane ostrá feministická satira a kritika stereotypního vnímání žen, to tušil jen málokdo. Pravda je, že režisérka a scenáristka Greta Gerwig (Malé ženy) společně se scenáristou Noahem Baumbachem (Manželská historie) pojali Barbie coby velkolepou barevnou estrádní show ve stylu La La Land, při jejímž sledování na vás budou kromě obrovského množství vizuálních nápadů a vtípků házet mimo jiné i dlažební kostky s nápisem „Ženy jsou také jenom lidé“.

Zmíněné scenáristické duo Gerwig/Baumbach se totiž rozhodlo vzít za ústřední motiv filmu to, jak společnost nahlíží na Barbie jako takovou. Na jednu stranu představuje dokonalý prototyp mladé ženy s vysoustruženou postavou (bez genitálií) v kostýmu prezidentky USA, kosmonautky nebo třeba popelářky. Ovšem na druhou stranu jde o nebezpečný produkt nadnárodní korporace, jejímž cílem je představit ideál ženy stvořený na rýsovacích prknech mužského establishmentu. Co z toho vlastně je panenka Barbie? Má svůj vlastní život a své vlastní tužby, nebo je ve vleku zlého korporátu a malých nevinných holčiček, z nichž pomalu rostou nové barbíny? To jsou přesně ty otázky, na které bude hledat odpovědi Stereotypní Barbie v podání dokonalé Margot Robbie a my, diváci, je máme hledat společně s ní.

Film začíná představením Barbie a jejího Barbie Landu jakožto dokonalého místa, kde všechny panenky Barbie (a že jich je!) žijí dokonalý život bez jakýchkoli starostí a vrásek. Levou zadní zvládají jakoukoli práci, jsou stále šťastné a spokojené, perfektně oblečené a nalíčené a každý večer se schází na nekonečné dámské jízdě. Kdesi kolem nich poletují nejrůznější Kenové, ale ti nemají v životě Barbie žádnou podstatnou roli, protože Ken (lahodný Ryan Gosling) je přece jenom pouhý doplněk k Barbie, stejně jako růžové auto nebo růžový pes, no ne? Vlastnímu začátku filmu ještě předchází satiricko-filozofický úvod, v němž si Gerwig/Baumbach pro představení významu příchodu panenky Barbie na trh pomohou vypůjčením motivu z Kubrickovy 2001: Vesmírné odysey, což funguje naprosto dokonale. Tady se zkrátka nastavují zrcadla společnosti už od první klapky a divák zírá.

Po pastelově roztomilém začátku z Barbie Landu, kde sledujeme další z dokonalých dní Stereotypní Barbie, ovšem přichází rána. Tenká hranice mezi skutečným světem a Barbie Landem dostane trhliny, když Barbie začne myslet na smrt, chodidla se jí ohnou v kotníku, po ránu jí táhne z pusy a na stehnech najde začínající celulitidu. Co s tím? Nezbývá, než vyhledat radu Divné Barbie v podání Kate McKinnon (se kterou její majitelka dělala pěkné divočiny) a vyrazit do skutečného světa vyříkat si se svou majitelkou, o co tady sakra jde. Tím se roztočí ruská ruleta scenáristických nápadů, kdy nebudete místy věřit vlastním očím. Muzikálová vystoupení, dadaistická aranžmá, kopance do rozkroku, sexuální obtěžování a mnohem víc, to celé zabalené do vizuálu jako od Mattela.

Zajímalo by mě, kdo dal u Warnerů (a u Mattela) tomuto projektu zelenou, ale rozhodně by si zasloužil medaili za statečnost, protože udělat z filmu o ikonické dětské panence tvrdou kritiku zatuchlých poměrů patriarchální společnosti chtělo velké (ehm) koule. Nejsem si úplně jistý, co to udělá s prodejem panenek Barbie, ale předpokládám, že dostaneme novou řadu Uvědomělé Barbie s celulitidou a záchvaty paniky, než se opět vrátíme ke Stereotypní Barbie, jejíž Barbie Land se tak dobře prodává. Ale na výsledném dojmu z filmu se tím nic nezmění. Zrcadla jsou nastavena, palčivé otázky položeny a systém podroben zdrcující kritice. Děje se tak za roztomilého pohrávání si s historickými reáliemi (včetně vyšetřování autorky Barbie Ruth Handler finančním úřadem pro podvody) a všemi těmi nezbytnými proprietami, které panenku Barbie doprovází. A pokud snad patříte mezi hledače easter eggů a skrytých vtípků či narážek, přijdete si opravdu na své.

Margot Robbie se pro roli Stereotypní Barbie zřejmě narodila, ale to platí o většině jejích filmů. Ryan Gosling a jeho Ken jsou k sežrání, byť vyfasovali roli, na které Gerwig/Baumbach polopaticky ukazují, jak nevděčný mužský svět vnímá ženy. Ústřední dvojici doplňuje celá řada komických vedlejších postaviček (Simu Liu jako další Ken, Will Ferrell coby zlý CEO, Michael Cera v roli Kenova kamaráda Allena, jehož si nikdo nepamatuje atd.), proti nimž stojí uvědomělé a nezávislé ženské postavy, z nichž vyčnívá především America Ferrera jako majitelka Stereotypní Barbie, u níž se zrodily příčiny všeho toho rozruchu kolem smrti a celulitidy. Celá tahle kavalérie postav se proplétá jednotlivými dějovými smyčkami a zvraty, jichž si autoři naštěstí připravili dost na to, aby se divák nezačal nudit. Střet mužského a ženského světa se mísí se světem nevinných her a problematické každodenní reality v divokém přestylizovaném koktejlu. Je to feministické? Bezesporu. Je to zábavné? Neskutečně. Existuje vůbec nějaký dokonalý svět? Ano, ale pouze ten od Mattela. My ostatní bychom se podle Gerwig/Baumbacha měli zamyslet sami nad sebou a přiznat si, že naše vidění světa nemusí znamenat, že ho tak vidí i ostatní.

Přehrajte si trailer Nemám nic proti obhajobě feminismu a rýpání do mužských stereotypů. Tady je tolik prostoru pro kreativní řádění, kolik si jen ženy zaslouží. Nemohu se ovšem zbavit dojmu, že se to děje až příliš na sílu, jako by divák neměl mozek a vše se mu muselo naservírovat jako v krabici s novou Barbie. Muži obývající skutečný svět jsou sexistická prasátka a ženy jim musí sloužit. Autoři sice svou přímočarost dovedně kamuflují pestrobarevnou šarádou s úžasnými herci v hlavních rolích, nicméně ve výsledku je to až příliš černobílé. Pokud by to byla pohádka pro děti, nic proti. Ale Barbie není pohádka pro děti. Je to dospělá kritika a obžaloba stávajících poměrů západní společnosti a jako taková se za dětské propriety pouze schovává. Pokud už se Gerwig/Baumbach rozhodli udělat krok kupředu a vystoupit z dětské nevinnosti do světa dospělých, mohli si také odpustit stereotypní způsob kritiky stereotypů. Ale možná to ze mě mluví jenom nějaký ten uražený Ken, co nemůže snést představu, že Barbie dostala vlastní film a on ne.