Hollywood Story – Příběh hraček. Aneb co nestihli Transformeři, stihnou vojáci a vojandy z G. I. Joe. Filmový průmysl díky vynálezu zvaném merchandising dlouho živil trh s hračkami a inspiroval tvůrce počítačových her nebo atrakce v zábavních parcích. Pak se karta obrátila a inspirace začala proudit opačným směrem. Pamětníci jinších pořádků se tomu můžou zoufale chechtat, jenže z Transformerů nebo Pirátů z Karibiku se vylouply supervýdělečné série, které v oblasti nezávazného popcornu udávají směr. Značka G. I. Joe má přitom ještě větší zvuk – v Americe si s ozbrojenými panďuláky hraje víc dětí než s Legem.

Zatímco roboty morfující do podoby rozličných dopravních prostředků si v adekvátní filmové podobě dokázal před pár lety představit asi jen Steven Spieleberg s Michaelem Bayem, fenomén G. I. Joe nabízí materiál velmi snadno adaptovatelný a skrz naskrz filmový. Je vlastně zarážející, že se figurky od Hasbra dočkali své velkofilmové podoby až teď. Mohly klidně bojovat už po boku Ramba a přesvědčovat svět o tom, že Spojené státy prostě zvládnou zjednat pořádek. G. I. Joe obnáší průzračný souboj zla s dobrem, který by se nejvíc hodil právě mezi šablonovité řežby z osmdesátých let. Bezpáteřní padouchy identifikují zohyzděné obličeje a zvrácené plány na ovládnutí světa. Jejich pohůnky prozrazuje ničím nemotivovaná chuť ničit a zabíjet. A tuhle pakáž musí srovnat „praví američtí hrdinové“ z komanda G.I.Joe, což obvykle obnáší explozivní nakopávání do zadele.

První díl z plánované filmové série zasvěcuje diváky do mytologie podobným způsobem, jaký se osvědčil třeba v prvních X-Menech. Tým klaďasů už úspěšně řeší mezinárodní problémy, ale zlosyni z budoucí organizace COBRA teprve nabírají na síle. Do G. I. Joe v dané chvíli vstupují dva nováčci, Duke a Rip Cord. Menšiny se budou cukat, protože opět platí, že zatímco Duke je suverénní správňák bílé pleti, prototyp pracovitého amerického chlapce, který umí vzít do ruky bouchačku a rozstřelit s ní lumpa, Rip Cord bez ustání mele pantem a plní roli „legračního černého poskoka“. Etnická klišé se zase jednou ukazují v plné síle (Korejec prostě musí být ninja), je to ovšem jen špička ledovce plného schemat a primitivně zamerikanizovaných pohledů na svět.

G. I. Joe bude pro mnohé reprezentovat všechnu bezduchost hollywoodských monstrprodukcí. Pro druhé se stane přímočarým zosobněním toho, co se chápe pod pojmem letní blockbuster. Stephen Sommers přetavil figurky v pytlík lehce poživatelného popcornu, z něhož vyhrabete přesně to, co se slibovalo v ukázkách, jen v mnohem vydatnějším podání (trailery mohly být výrazně velkolepější). Na rozdíl od jiných se G. I. Joe vůbec nepokouší kamuflovat své primitivní kořeny, nerozpíná mytologii do nesmyslné šíře a nepatlá se tedy se zápletkou dvě a půl hodiny. Když se scenáristé dostanou do úzkých, jednoduše si vymyslí první pytlovinu, která by mohla děj posunout o scénu dopředu, a jede se dál.

Je to jen dobře, že se jede svižně vpřed, bez dlouhých průtahů a přestávek, a přesto se znalostí míry. Stephen Sommers se po přepáleném Van Helsingovi uklidnil a vrací se jako velmi zručný režisér odlehčených akčních výplachů. Sommers permanentně spěchá z bitky do honičky a z přestřelky do souboje podmořských flotil, ale ví, že každá scéna má mít svůj jasný rytmus. Stejně tak tuší, že je účelné se třeba pomalu rozjet, pak postupně gradovat, a až to všechno povybuchuje, zasadit humornou tečku.

G.I. Joe je mnohem vyváženější podívanou než poslední Transformeři a Terminátor, a to tu museli filmaři představit víc jak desítku důležitých postav. Zadání od Hasbra znělo jasně: Předveď panáčky! Sommersova družina úkol zvládla, protože G. I. Joe doopravdy připomíná hlavně rozmáchlou reklamu na sérii panďuláků. Každá z figurek si dokáže i na malém prostoru vydobýt nějaké postavení, každá je v jistém směru přitažlivá a většina z těch důležitějších stihne i trochu odkrýt svoje pozadí (v případě Baronky a Scarlett jej spíš vystavovat).

Sommers rozhýbal umělohmotný svět a jako takový jej natvrdo přizpůsobil klukům okolo dvanácti let. Militarismus se halí do sexy hadříků a zbraně jsou zase jednou fajn (to zas bude geopolitických obamovsko-bushovských interpretací). Akce přechází jen v další akci a děti můžou chvatně zahazovat sny o kariéře malíře nebo kuchaře v domově důchodců, a představovat si život u armády, kde se škůdci kosí bouchačkami většími než mikrovlnná trouba. Po G. I. Joe se musí verbovat jedna báseň, protože služba v armádě tu připomíná pohodu prošpikovanou adrenalinem, fórky a jistotou, že ve vašem oddílu bude alespoň jedna sexbomba v upnutém koženém oblečku, jeden skvělý šermíř a jeden svalnatý černoch s obrovským rotačním kulometem.

Sommersovo pendolino jede na efektní trikovou zábavu, v níž se děje všechno tak akorát rychle, aby oči bez ustání těkaly, ale mozek nestihl přemýšlet, jestli ho ty střílející igráčci vlastně zajímají. Navzdory své tuposti má G. I. Joe čitelný vnitřní řád, což bych se třeba o Wolviem a obou „Téčkách“ prohlásit neodvážil. Ten druhý díl tudíž bereme, Stephene.

P.S.: Ne, slovo „cheesy“ v téhle recenzi nepadne. I když film vážně vystihuje nejlépe.

P.P.S.: Důkazy nemám, ale vsadil bych se, že v dabingovém zlu jsou leckteré věty (a slangové výrazy) přeloženy úplně nesmyslně. Často se v rámci dialogu objevuje jedna věta, která mezi ostatní vůbec nezapadá. Snad si dá někdo tu práci a sežene důkazy.