Asi všichni nějak tušíme, o jakém snímku se bude ke konci letošního filmového roku nejvíce mluvit, a které jméno se u toho bude nejvíce skloňovat – druhý Avatar a James Cameron. Jeden z nejočekávanějších spektáklů posledních let už se pomalu chystá na startovní čáru a v rámci evidentně hutné marketingové kampaně se Jim a Disney rozhodli, že nám prvního Avatara po 13 letech znovu naservírují v kinech. A my tak máme tu pravou příležitost si připomenout, proč se jednalo o jedinečný velkolepý zážitek, jimž Cameron zase jednou vytřel zrak všem ostatním blockbusterovým dříčům, a jenž se zapsal do popcornové historie nesmazatelným písmem.

Avatar totiž opravdu není „vykradenou Pocahontas“ s parádní audiovizuální stránkou, jak od té doby někteří škarohlídi s oblibou tvrdí. Ano, příběh Jakea Sullyho neoplývá originalitou a je předvídatelnější než jisté jeho předešlé majstrštyky. Jenže v tom luxusním balení, v jakém režijní megaloman své dílo divákovi předkládá, to může opravdu vadit jen málokomu. Cameron zde zkrátka naprosto ukázkově využívá archetypy postav i dobrodružných filmů a zároveň si bere to nejlepší z filmových megahitů předešlých let. A výsledkem je fascinující ukázka toho, jak má vypadat prototyp dobrodružné sci-fi, co strčí jediným záběrem většinu konkurence do kapsy. I přes zdánlivě jednodušší děj nás snímek dokáže neuvěřitelně strhnout, napínat, starat se o postavy a v závěru i nádherně emocionálně vyždímat. A málokdo dokáže všechny tyto atributy tak ukázkově naplnit po okraj jako právě James Cameron.

Na komerčně nejúspěšnějším filmu všech dob je navíc z každého záběru cítit, jak velký je autor puntičkář a jasně chápete, proč svou jedinečnou vizi piplal do kin dlouhých 12 let. Jakmile se Sully a ostatní hrdinové poprvé zakoukají do obzorů úchvatné Pandory, je divák nejen zcela pohlcen, ale navíc musí uznale pokývat hlavou nad režisérovým zanícením a nekonečnem hodin práce. Cameronův perfekcionismus i srdíčko je zde cítit z každé rostliny, poletující mušky i do posledního šroubu ukázkově navrženého bitevního stroje. 

Nespočet režisérů se před Avatarem i po něm snažilo nabídnout divákům pohlcující fikční svět či dokonce universum, málokomu z nich se to ale povedlo s takovou důmyslností, sebevědomím a zároveň lehkostí jako právě režijní legendě. A nemůže za to jen revoluční audiovizuální zážitek či 3D, které nám v kinech konečně jednou přišlo cool. Tahle tvůrčí fantazie a zanícenost dokáže uhranout i v obýváku a to právě díky sebejistému vyprávění, které ani na okamžik nezavrávorá a vy si rychle oblíbíte všechny charaktery.

A pak tu máme samozřejmě jeho výjimečnou režii. Jen hrstka tvůrců zná totiž diváky tak dokonale jako Cameron. Nejen, že dokáže na maximum ždímat emoce i napětí a každý záběr zde má své místo, ale navíc i ví, co chce publikum v oné chvíli či vteřině vidět. Zářným příkladem budiž megalomanská a perfektně vygradovaná závěrečná bitva, kde je prostě všechno. Máme tu potvory, jež požírají nepřátelské vojáky a hází je všemi směry, správně načasované zpomalovačky či osudové chorály, efektní úmrtí vedlejších postav, nespočet epických výjevů a nakonec i nádherně „komorní“ souboj na nože. James prostě ví, jak plnit divácké sny. A nebojí se je ještě překonat.

Upřímně, mohl bych pokračovat s chvalozpěvy ještě hodně dlouho (radši ani nerozepisuji, jak moc žeru záporáka Quaritche), ale mé hlavní „poselství“ už vám snad došlo. Avatar už zkrátka za těch 13 let dokázal přesvědčit, že nestojí jen na přelomovém vizuálu. Jedná se totiž o výtečnou ukázku dokonale vybroušeného blockbusteru, jehož velikosti či zážitku se většina konkurence nedokáže po letech ani přiblížit. A v neposlední řadě dokazuje také režisérovu jedinečnost, urputnost a promyšlenost, kterou v Hollywoodu oplývá jen několik vyvolených. Režijní velikán však tyto vlastnosti dokáže (opakovaně) propojit ve filmovou událost obřích rozměrů, o níž se vášnivě debatuje i po více než dekádě. Tak neváhejte a zaleťte díky kinům do Pandory ještě jednou.