Jít na projekci třetích 96 hodin bylo tak trochu jako jít na porážku. A člověk ani nepotřeboval barometr v podobě zahraničních recenzí, protože po komerčně úspěšné, ale dějově i audiovizuálně zpátečnickém sequelu se za kamerou ani před ní vůbec nic nezměnilo. Typická řeč peněz a pásová výroba, tolik typická pro Bessonovo mediální impérium. Ukázky přímo čpely šmírou a Neesona musel zpátky k roli přikovat mimořádně tučný šek, protože je otázkou několika sekund, než si vygooglíte rozhovory, ve kterých ještě před rokem trojku kategoricky popíral. Přitom vůbec nejde o jeho věk nebo neochotu rochnit si ve škatulce rozhodných tátovských charakterů, filmy jako Non-stop, Mezi náhrobními kameny nebo chystaný Noční běžec dokazují, že drsňáci Neesona baví a zřejmě mu i dobře vynášejí. U Bessona ale člověk nepotřebuje zvlášť výkonnou křišťálovou kouli, aby pochopil, že když se něco povede, je to mnohem spíš ojedinělá klika než začátek nějakho trendu.

96 hodin: Zúčtování: FOTOGALERIE

Stačí si vzpomenout na Kurýra, nebo pokud půjdeme ještě hlouběji, na akční komedii Taxi. V obou případech se jednička kromobyčejně povedla. Byly to svěží filmy s neokoukanými tvářemi, plné nápadů a se střízlivou stopáží. Pak přišly v rychlém sledu dvojky, které přidaly na měřítku, ale už spíš surfovaly na vlně originálu. A protože vydělaly peníze (šli na ně naivní fandové prvních dílů), plodily kritické třetí díly, které stáry za starou belu. Jak třetí Taxi, tak třetí Kurýr byly vyloženě ostudnými zářezy. Taxi se z toho ještě pokusilo vyhrabat čtyřkou, která už byla žánrově skoro čistou komedií, Kurýr se přestěhoval do televize a tam se trápí při pokusu o obrodu. A 96 hodin? Po prvním víkendu v amerických kinech lze předpokládat, že Besson ještě pár dílů natočí. Neesonovi bych ale radil vzít nohy na ramena, protože už ve třetím filmu působí jako Charles Bronson v pátém Přání smrti.

Už tu zkrátka není o čem hrát - když na začátku filmu Neeson kupuje obří vycpanou pandu pro svou dceru, kterou hraje pořád neuvěřitelně sexy Maggie Grace, chytáte se za hlavu. I tu Maggie přece musí otravovat, že chodí na vejšku, má kluka (z toho plynou i jiné zábavné důsledky), ale je pořád stejně infantilní jako když v jedničce hrála šestnáctku. Přitom to ve dvojce vypadalo, že se ve trojce "pochlapí" a vezme konečně do ruky bouchačku. Nikoliv, Besson a jeho věrný rejža Megaton vrátili všechny závodníky zpátky do startovních bloků, což působí mnohdy surreálně, protože záporáci jsou totální břídilové, Dougray Scott je hajzl od pohledu, takže to ani nemusel celý film chabě maskovat (to fakt není spoiler) a policajtům všechno spíná extrémně pomalu. Chtělo by se říct, že Bryan Mills z jedničky by tuhle křížovku vyřešil v sitcomové stopáži, jenže třetí Taken bůhvíproč servíruje jeho podtaktovaného klona.

Millsovi ze Zúčtování to nepálí jako dřív, když skáče přes střechy a střílí od boku, tak máte občas pocit, že nekoukáte na nezastavitelnou mašinu ve francouzském blockbusteru, ale spíš na kulhajícího Františka Němce v režii Roberta Sedláčka. Ve filmu chybí jakákoliv výzva, ale možná je to dobře, protože ani ty banální překážky nedokáže Neeson zdolat bez zakopnutí. Film se ne a ne rozjet, přičemž nejzajímavější postavou je hned po úvodní expozici černošský Columbo v podání Foresta Whitakera. Ten rozvážně sežere všechny důkazy (myšleno doslova) a vede s Neesonem filozofické televizní hovory, přičemž v závěru přesně jako Peter Falk vysvětlí, že mu všechno bylo jasné od začátku, ale "nechal věcem volný průběh". Chtěl bych vidět spin-off s tímhle borcem. Když v jednu chvíli s vážným výrazem ve tváři prohlásí "sežeňte mi technika, potřebuju provést nějakou tu magii s kamerovým záznamem", bylo mi jasné, že si Whitaker zcela vědomě dělá ze scénáře srandu. Bylo to bohužel v okamžiku, kdy jsem ztratil veškerou naději v to, že by něco podobného udělal Liam Neeson.

Symbolickým dnem je dálniční honička zhruba ve třetině filmu. Nejen, že při ní Neeson dost možná zabije dva tucty lidí a dostane se do většího průšvihu než původně, v ten moment jako by se na svou práci vykašlal celý štáb - od scenáristy, přes kameramana a střihače až po kaskadéry. Megatonův shakycam v každém sudém záběru smýkne kamerou mimo hlavní dění, což je velmi frustrující. Je ovšem otázka, zda bychom něco viděli, kdyby kamera zůstala chvilku v klidu. Bitky jsou totiž spíš přebory v sápání, jakákoliv bojová technika se v nich hledá jen s pomocí velké představivosti. V jedničce byly nejčastějšími chvaty lámačky, tady je to spíš konstantní facepalm - postavy kráčí do zcela očividných pastí, policajti se chovají tak arogantně, že máte problém rozlišit, jestli jdou na ruku záporákům nebo jsou prostě tak blbí a Whitaker občas prostě jen mávne rukou a umete Neesonovi cestičku, aniž by k tomu měl sebemenší důvod.

Tak si to sesumírujme. Automobilové honičky vypadají jako když se v GTA V snažíte ujet před pětihvězdičkovou přesilou, ale zároveň jednou rukou zkoušíte míchat čaj. Bitky připomínají rvačku o dálkové ovládání v domově důchodců a hlášky jen otravně recyklují první dva filmy. Podobná lobotomie tu nebyla od páté Smrtonosné pasti, s tím rozdílem že Neesonovi to tu nemá kdo kazit - Maggie Grace je zoufale nevyužitým křovím a partička spřátelených agentů zasáhne až v závěru. Přitom Neeson vypadá, že by pomocnou ruku opravdu potřeboval... aby s ní mohl umlátit Megatona a Bessona. Oba rádoby závěrečné duely jsou kratičké, neinvenční a chybí jim jakákoliv pointa či satisfakce.

Jak já byl naštvaný, jak já byl rozzlobený. Ale sám na sebe. Sledoval jsem, jak Besson nezaslouženou náhodou natrefil na diamant, když primitivní zápletku v prvních 96 hodinách dokázal přetavit v nekompromisní a žánrově čistý akčňák. A pak ten diamant svýma špinavýma, neobratnýma rukama proměnil zpátky v uhlí a ještě jím stihnul umazat publikum. A nejhorší je, že já tam seděl a nechal si ty saze mazat kolem huby. Přitom se stačilo zvednout a odejít. Jenže já věřil. Chtěl jsem věřit. Zůstal jsem tam sedět a sledoval, jak se můj oblíbený hrdina noří do čím dál tím větších...

Jestli uděláte stejnou chybu, bude to na vaši vlastní zodpovědnost. Pokud se rozhodnete do kina zajít a některý člen vašeho týmu bude naštvaný či frustrovaný, bude se MovieZone od všeho distancovat. A já vám řeknu akorát tak okřídlené "toldja". Jenže už bude pozdě a Bryana Millse už ve vašich očích nikdo nikdy nevzkřísí.