Velekněz francouzské bizarnosti znovu narukoval. Čtyři roky po nadmíru chválených delikatesách se Jean-Pierre Jeunet opět spřáhl se svým malinko přehlíženým kolegou v řemesle, Markem Caro, a vyplodil nový výlet do zvláštní krajiny, která leží na půl cesty mezi hororem a dětskou hrou. Velkolepá evropská koprodukce napomohla oběma zmíněným pánům rozvíjet svébytný vizuální styl, jenž tentokrát vyplňuje o poznání košatější dějové schéma. Jeho těžištěm je postava šíleného vědce Kranka, jenž - tak jako většina z nás - trpí. Jedni se souží kvůli nedostatku peněz, jiným chybí květnové číslo Ženy a život, třetí strádají pro malé zásoby jedu na krysy (viď, Maryšo). Krankova duše je rozeklaná kvůli neschopnost snít, kterou kompenzují nevinné mozky dětí, z nichž chce tohle zvrácené individuum nasávat fantazii. Svět ovšem nenaplňují jen psychopati. Leckomu se dá i fandit, což platí i o tradiční dvojici „hromotluk a dítě“, kterou tentokrát utvářejí Ron „Hellboy“ Perlman a talentovaná Judith Vittet jako sirota Mietta. Jejich cílem je Město ztracených dětí, v němž Krank v zájmu svého ega ničí leckterou dětskou psychiku, a kde momentálně pobývá i unesený chlapec Denree.