Když režisér natočí film, který spousta lidí považuje za dost možná nejlepší, jaký kdy v životě viděli, je to trochu problém. Pokud před někým zmíníte Amélii z Montmartru a zeptáte se, jestli zná od režiséra Jean-Pierra Jeuneta ještě něco, s trochou štěstí z něj vypadne čtvrtý Vetřelec, zbytek tvorby už běžný Standa Kocourek z Golčova Jeníkova nejspíš jednoduše znát nebude.

A je to trochu škoda, protože Jeunetovo Město ztracených dětí je vyložená lahůdka, která svým způsobem překonává i onu Amélii. Jeunet a jeho kolega Marc Caro společně natočili citlivý příběh z podivného snového světa, kde by se určitě alespoň na chvilku rád zabydlel třeba takový Guillermo del Toro. Temné stavby, výrazné barvy, špína, podivné postavy, tma a atmosféra, ze níž by se dal bez problémů vytřískat drsný děsivý příběh. Ale Jeunet místo toho natočil v podstatě smutnou pohádku o jednom cirkusovém silákovi, jenž hledá malého brášku, partě dětí ze sirotčince, jemuž šéfují zlá siamská dvojčata a padouchovi, co krade fantazii.

Chvíli to působí jako příběh pro děti, ale hned po tom, co se člověku po obličeji rozlije přitroublý úsměv, přijdou režiséři s nápadem, který z Města ztracených dětí dělá solidní horor, přimíchávají sci-fi i fantasy prvky a občas do toho šoupnou trošku absurdní komedie. Žánrově se to dá těžko uchopit a Jeunet s Carem jednoduše - ostatně skoro jako vždy - sází na to, že vás jejich originální svět naprosto pohltí a všechny ty bizarní postavy, vizuální nápady a kombinaci decentních úchylnosti s velkou citlivostí pro křehké charaktery hrdinů oceníte. Pokud ne, nic se neděje, pořád si Město ztracených dětí můžete užít jako film, jenž jednoduše dobře vypadá, i když je trochu divný. Ovšem osobně mám pocit, že za jeho nádhernou vizuální skořápkou se skrývá přesně to, o co se posledních patnáct let marně pokouší třeba Tim Burton.

Netvrdím, že se vám Město ztracených dětí bude líbit. Je dost slušná šance, že si z něj odnesete jen nadšení z vizuální stránky, ovšem možnost, že vás osloví i jako film plný emocí, skvělých hereckých výkonů a originality, tu je taky. A stojí za to to minimálně zkusit a potvrdit si, že Jeunetův talent se neomezuje jen na stydlivou sympatickou číšnici z bistra v Paříži.

Jo a má to nádherný soundtrack.