Otázku „hovno, nebo krev“ si pokládáme trochu s křížkem po funuse – dokument Zkouška umění se totiž v kinech objevil na začátku listopadu, tedy před více než měsícem. Přesto by byla škoda, kdyby snímek zapadl, patří totiž nejen mezi nejlepší letošní dokumenty, ale ani v kategorii hraných filmů mnoho zábavnějších a podnětnějších podívaných nenalezneme. Podtrhuje to i vítězství druhé karlovarské soutěžní sekce Proxima, v jejímž rámci měl snímek premiéru.

Za filmem stojí dvojice oceňovaných dokumentaristů. Adéla Komrzý získala Českého lva i Cenu kritiky za svůj loňský počin Jednotka intenzivního života, zkušenější Tomáš Bojar má na kontě vedle dílčích úspěchů s FC Roma, Letním hokejem a Mimořádnou zprávou i další z letošních skvělých titulů, atraktivní válečný memoár Good Old Czechs.

Původně ale měla Zkouška umění vypadat úplně jinak. Vedení pražské Akademie výtvarných umění oslovilo Komrzý kvůli natočení televizního dokumentu k 220. výročí založení. To se psal rok 2019. Autorka ale namísto rutinního oslavného medailonku chtěla natočit proces přijímacích zkoušek, k čemuž bylo zapotřebí více štábů. Společně s Bojarem nakonec natáčeli tzv. talentovky v lednu 2020, z čehož vzniklo zhruba 200 hodin materiálu. Výsledný stominutový sestřih má ale naštěstí daleko do suchopárného procedurálu o fungování vysokých škol, jedná se totiž o nečekaně zábavné i přesahové dílo.

Na ploše několika přijímačkových dnů se ocitneme celkem ve třech ateliérech. Grafiku vede uznávaný profesor Vladimír Kokolia s asistentkou Evou Červenou, malbou se zabývají Marek Meduna a Petr Dub, nová média mají na starosti Kateřina Olivová a Darina Alster. Představitelé každého z ateliérů zastupují zcela odlišný přístup k umělecké tvorbě a nejspíš i životnímu stylu: Meduna a Dub rádi debatují o aktuálních trendech v umění, Kokolia griluje uchazeče otázkami, proč vlastně chtějí tvořit a jaká je filosofie jejich tvorby, a konečně Olivová a Alster zastupují liberálně progresivistické proudy stavící na vyjádření individuality za každou cenu.

Především dění v posledním zmíněném ateliéru jistě mnoha strážcům tradiční morálky a zarytým konzervativcům hne žlučí, koneckonců už se vyrojily i otázky ohledně praktičnosti a smysluplnosti takového přístupu v rámci veřejného (tedy z našich daních placeného!) školství. Přestože se zkoušející ptají, co umění vzešlé od uchazečů přinese světu, uspokojivých odpovědí se obvykle nedočkají a musejí si vystačit s floskulemi typu „dělám, co cítím“. Znamená to, že praktikování umění je vlastně jen manifestací egoismu bez přesahu, tím pádem něčím společensky zcela nepřínosným?

Komrzý a Bojar se chytře vyhýbají tomu, aby na předkládané otázky jednoznačně odpověděli – jako by snad rozuměli unikavé podstatě umění, jež lze z principu jen těžko nasoukat do předpřipravených škatulek. Vladimír Kokolia v jednom rozhovoru v souvislosti s filmem řekl, že na AVU se metodicky učí to, co by daňový poplatník nazval nesmyslem – právě v tom však tkví podstata umění, jelikož onen vzývaný smysl je jen to, co známe a co nás nepřekvapí.

„Kdyby přišla uklízečka, tak to uklidí,“ s úsměvem komentují některé umělecké instalace zástupci štukatérské dílny a dalších „pragmatičtějších“ uměleckých odvětví. Podobně humorných momentů připomínajících třeba kritiku povrchního pseudoumění v Östlundově Čtverci je ve filmu obrovské množství – přestože Komrzý a Bojar spíše důsledně pozorují, než aby diváka naváděli hudbou, střihem či komentářem, sebereflexivita je v jejich díle patrná. Několik provokativně dlouhých záběrů na filtrování kávy či odtékání vody špinavé od barev donutí diváka k zamyšlení nad přítomností uměleckých prvků v našem každodenním životě a svěžím způsobem prohloubí už tak nečekaně podnětný snímek.

Kvůli covidu nemohli filmaři natočit imatrikulaci skutečně přijatých uchazečů, a tak se na konci filmu nedozvíme, čí podivné exhibování nakonec pedagogy zaujalo nejvíce. Ale je to vlastně dobře, jelikož film funguje lépe jako metafora myšlení různých společenských skupin než jako konkrétní popis procesu talentovek v omezeném čase a prostoru. Každý den zkoušek totiž začíná záběry na vrátné, lehce zhrozené nad tím, co se ve vyšších patrech budovy asi odehrává, a namísto debat o podstatě umění raději sdílející recepty a aktuální slevovou nabídku obchodních řetězců. Nápaditý střih Hedviky Hansalové tak pomáhá rytmizovat vyprávění a udržet alespoň nějaký řád ve všem tom nespoutaném uměleckém chaosu.

Přehrajte si trailer Je samozřejmě otázkou, zdali až takto zábavné vykreslení velmi specifické sféry nedělá umění spíše medvědí službu, ale vzhledem ke stále suverénně červeným číslům na ČSFD i po opadnutí festivalového hypu se snímek zřejmě dostává hlavně k těm, kdo jsou ochotni k němu přistupovat otevřeně. Mladé, naivní a leckdy značně nezralé uchazeče bychom totiž mohli poměrně snadno odsoudit, ale když k nim (a potažmo i celému snímku) přistoupíme jako k trenažéru empatie na vyšší obtížnost, můžeme do těchto duší z jiného světa přece jen trochu nahlédnout.