Odlehčená krimi s Austinem Butlerem od režiséra Černé labutě, Fontány nebo Wrestlera? Mno, ačkoliv se trailery vehementně snažily novinku Darrena Aronofskyho takto prodat, výsledek je přece jen o poznání krutější – a tím pádem taky několikanásobně zajímavější – než jak se mohlo na první pohled zdát. Český distribuční název totiž zase jednou výjimečně vystihuje náladu snímku o poznání líp než ten původní americký, a v Životu v hajzlu tak opravdu sledujeme, jak se může někomu v podstatě celý život extrémně rychle posrat, a to bez nějakých prvoplánových cestiček a způsobů, jak to všechno napravit. Očekáváte happyend? Tak to pro vás má Aronofsky špatné zprávy. Raději si vezměte flašku něčeho tvrdšího, tohle totiž bude bolet.

Děj je v podstatě až starosvětsky prostý. Nejen tím se však Aronofskyho nejnovější dílo datuje do éry filmů, které už dnes prakticky nevznikají. Ocitáme se na konci devadesátek, New Yorku šéfuje Giuliani, odpadky stále hnijí na ulicích, kriminální živly číhají na každém rohu a spojení mladého barmana Hanka zavírajícího podnik ve tři ráno (Butler) a záchranářky Yvonne (Zoë Kravitz), které končí šichta dost podobně, vyloženě hraje do karet atmosféře dokonale nezávazného života bez starostí a taky následků, kterým hlavní postava kdysi málem hvězdného hráče baseballu není ani trochu připravena čelit. To se ale velmi rychle změní.

Když totiž kamarád a soused Russ (Matt Smith) musí narychlo odjet z města kvůli zdravotním potížím svého otce, padá starost o jeho kočku Buda právě na z počátku ne příliš ochotného Hanka. Jakmile ale na Russovy dveře začnou klepat první podezřelá a očividně po něčem pátrající individua, sranda všechny rychle přejde. Na papíře tak sice může film připomínat věci typu Nabít a zabít (těch podobností a styčných ploch byste tu našli víc než pár), krimi thriller Paula McGuigana byl však ve výsledku pořád spíše humorný a odlehčený s cílem bavit, zatímco tady si Aronofsky přestane brát servítky někdy po úvodní půlhoďce a od té doby do vás začne prát víc a víc akce, násilí a zvratů, jako by devadesátky byly zpátky v plné polní.

Fakt je třeba říct, že to je celé o dost víc zlé a nekompromisní, než jak to kampaň a trailery líčily. Jestliže si občas u filmů stěžuji, že nešly až na dřeň – u Života v hajzlu to fakt ani trochu neplatí. Dokonce i věci, které se z počátku jeví banálně a jakoby schválně osekané o ty „ošklivé scény“ jako třeba flashback do Hankova mládí a vysvětlení, proč nikdy nenastoupil na dráhu profesionálního hráče, se počas filmu ještě několikrát zopakují a roztáhnou do brutální neředěné podoby, která vše převrací vzhůru nohama, hlavní postavě dodává nový rozměr a ještě funguje jako taková malá Čechovova zbraň.

Film tak poměrně efektivně léčí z mylné představy, že na tenhle žánr (a na tuto adaptaci docela chválené knihy) byla Aronofskyho škoda. Naopak. Režisér jeho zkušeností a smyslu pro detail, vizuální vyprávění nebo právě schopnosti jít skutečně do hloubky a ukázat to dno, kam až si člověk může sáhnout, se nakonec ukazuje jako ideální volba, protože Život v hajzlu vypadá a funguje celou dobu úchvatně, s absolutní jistotou a klidem se vyhýbá všem možným žánrovým klišé a ještě zvládá tu v zásadě primitivní zápletku povýšit na level, kdy to v člověku ještě nějakou dobu po odchodu ze sálu zůstane.

Čímž samozřejmě netvrdím, že je film skrz nasrkz zbavený humoru nebo nějakých zábavných scén, ani že se jedná o nějaké meditativní drama nebo snad slow-burn pojednání o osudových chybách mladých lidí. Takový Zahler je furt o řád nemilosrdnější. Pořád je to ale od Aronofskyho dost divácká věc, určitě o poznání diváčtější než třeba taková Velryba, jenom to možná není film, který bych doporučil na první rande nebo na příjemný večer doma u televize. Vyplatí se ho však vidět nejen kvůli precizní práci za kamerou, ale i kvůli Butlerovu výkonu před ní. Tahle mladá vycházející hvězda už párkrát ukázala, co umí, nebál bych se však říct, že zde představitel Elvise nebo Feyd-Rauthy předvedl zatím to nejlepší ve své kariéře, i když to samozřejmě nebude ani zdaleka tak opěvované. Jeho Hanka si však oblíbíte, budete s ním soucítit, budete mu fandit a skrz něj dokonce i takový pejskař jako já nakonec začne mít rád kočky.

Přehrajte si trailer Život v hajzlu je zkrátka starý dobrý návrat k přímočarým filmům někdy z druhé poloviny devadesátých let, kdy si filmaři vystačili s málem, ale jak moc s tím málem zvládli často rozhodovalo o tom, jestli se z jejich snímků staly kultovní fláky našeho mládí (pro někoho dětství), nebo ne. Asi bych si dokázal představit některé vedlejší role ještě trochu líp obsazené a hlavně, aby mě to zasáhlo o maličko víc po té emoční stránce, kde přece jen až na jeden zvrat jsem všechno víceméně ustál bez větších šrámů na srdci, přesto je film zatraceně svěžím přídavkem do letošní filmové sezóny a je tak velká škoda, že se to bohužel neprojeví na jeho výsledcích podobně jako třeba u Hodiny zmizení nebo Hříšníků – byť za oběma mírně zaostává, protože jednoduše není až tak originální. Asi holt nemůžeme mít všechno.

Pokud vám už ale tenhle typ menších komornějších akčňáků chyběl a toužíte po sevřenejším zážitku s poctivě dávkovanými zvraty, kde režisér místo jednoduchých postupů volí raději ty těžké, protože to ve finále povede k lepšímu filmu, pak je tato novinka jako dělaná pro vás.