RocknRolla = opravdový rocker, který do toho jde celým srdcem za jakoukoliv cenu. (Ottův naučný slovník… možná)

Paralela režijního nasazení posledního filmu Guy Ritchieho a jeho názvu téměř určitě není náhodná. Rozhodně Ritchieho podezřívám, že ji chtěl divákovi „nenápadně“ podsunout a oznámit tak všem, že je zpět a jeho režijní kariéra nabrala nový dech. A že on sám je Rocknrolla tohoto žánru. Faktem zůstává, že chvástání je na místě. Ritchie do toho opravdu šel celým srdcem a nabídl pravý trademarkový originál, jehož esenci se snaží destilovat dnes a denně tucty zoufalých druholigových režisérů.

Porovnáte-li RocknRollu s trosečnickým výsměchem, v jehož rámci nechal Ritchie dvě hodiny plácat svou úspěšnou blonďatou manželku a vyhrávat jí Zlaté maliny, můžete konečně s klidem říct, že nám ho mimozemšťané vrátili. RocknRolla je stylově vybroušený trip z podsvětí a klasicky se v něm mísí několik příběhových rovin, které vrcholí v jeden moment. Jak jsme u Ritchieho zvyklí, většina zúčastněných je v tom namočena poněkud nešťastně a přestože si na začátku všichni hráli na gangstery, jakmile jim teče do bot, jsou z nich legrační figurky, které působí drsně asi tak jako plyšový medvídek na hraní.

Ritchieho film tedy jede podle obvyklého scenáristického mustru, který se definoval už prvotinou Sbal prachy a vypadni. I kdyby nic jiného neuměl (možná neumí… kdo ví?), tohle mu jde pořád zatraceně dobře a i kdyby do konce života točil jenom takové filmy, asi se nikdo zlobit nebude. Ritchie totiž chápe styl. I když je to často jenom styl a nic pod ním. Videoklipovitá skrumáž podmazaná nepříliš sofistikovanou historkou o ukradeném obrazu je sama o sobě trochu nezajímavá a v rukou kohokoliv jiného by se dokonce mohla proměnit v kardinální průšvih. Liška podšitá na téhle režijní stoličce však (zřejmě) bere velké množství opravdu kvalitních drog a upravuje obyčejné věci k obrazu svému – tak, aby přesně zapadly do tripu, který si právě užívá. Pod drobnohledem rockera v rauši najednou i fádní příběh vypadá zajímavěji. Najednou má šmrnc a elegantní styl. Že je tím elegantním stylem anarchie, to přece vůbec nevadí.

A tak tu máme klasickou partu hic pro dnešní večer v typickém MTV stylu: obrazové filtry, efektní zpomalovačky a zrychlovačky, rychlé „příběhové momentky“ střihané do prostoru pěti sekund, oblety, průlety, nájezdy i podjezdy, hry s detaily i celky a k tomu všem burácející kytary, hodinářsky přesně držící tempo s obrazovou složkou. Oprava – spousta burácejících kytar. Protože kde jsou kytary, tam je i styl. A kde je styl, je i dnešní divák. Ritchie si nemusí na nic hrát a předstírat. Pořád to má v kostech a v žánru dokáže mnohé. Schopnost vyprávět o zajímavých věcech je z velké části dána právě tou zajímavou věcí. Udělat z ní věc zajímavou teprve prostřednictvím zajímavého vyprávění, to už je kumšt. A až se zítra probudíte a zjistíte, že tenhle film byl skoro jenom o hezkých obrázcích, budete vědět, co mám na mysli. Dostal vás!

…možná stejně jako ostatní, kteří pod jeho vedením tuhle hru rádi hrají a náležitě si to užívají. Butler, Roden a dvojice nezničitelných Rusů jsou jasnými favority pro titul Hrdiny podsvětí pro tenhle rok a zcela jasně pochopili, co se po nich chce. U zbytku mám takový dojem, že to naopak nechápe a ze své role často vypadává. Jako že sice hraje gangstera, ale současně ve filmech několika režisérů.

Ohledně síly vyprávění a kontinuity příběhu je RocknRolla film plochý a tak trochu nedomrlý. Po všech ostatních stránkách je precizně odvedenou filmařinou, které se pojí na mnoho termínů souvisejících s moderní dobou, která diktuje moderní trendy. Oduševnělé? Rozhodně nepříliš. Zábavné? Rozhodně ano. Forma a obsah v netěsném procentuálním poměru 70:30 pak zpětně poukazuje na skutečnost, že takhle nějak mohlo vypadat Sejmi eso!, kdyby ho do ruky chytil jiný režisér. Schopnější režisér. Ten jediný pravý rocker mezi všemi rádoby rockery. Rocknrolla Ritchie.