Lepší je se netěšit. Pak se může přihodit, že pokáráte dobrý film – sám si totiž nastavil laťku dávno před premiérou do výšky, kterou nebyl s to zdolat. Tušíte správně, že Joe Carnahan dál čeká na svůj majstrštyk, jenž jej usadí tam, kam patří: Mezi režisérskou elitu, která se nebojí rozpustilé zábavy, ba co víc, vidí v ní smysl existence filmového pásu. Narkotika a hlavně geniální kraťas Ticker prokázaly, že v oblasti videoklipu pro kina nemá Carnahan příliš mnoho konkurentů. Baz Luhrmann si jak známo dopřává nemístně dlouhé prodlevy, Michael Bay se napevno usadil u učesanější akce „pro celou rodinu“, David Fincher pauzíruje jakbysmet (a prokládá to nebezpečně seriózními tématy), Peter Berg trvale zvážňuje a zbytek tvůrčího pelotonu povětšinou na celovečerní formát nestačí. Carnahan má pro dvouhodinovou estrádu ty nejlepší předpoklady – podivným (ne)výběrem látek ale nedokáže přeskupit silnou pozici na vstupu v geniální výstup.

Výtečné trailery Sejmi eso po mém soudu poškodily. Cool vytváření obrazů, celková bizarnost (malý karatista apod.) a trvalá snaha o audiovizuální smršť se po nabušených klipech očekává jaksi primárně. Důležité je čím šéfkuchař dlouho vyhlíženou tabuli vyšperkuje. Carnahan bohužel nezdobil ničím, co by obhájilo případné nadšenecké ódy. O to víc se projevuje, že Sejmi eso nejen že nemá příběh (přežitek, že ano), ale nakonec ani neukáže koule.

Carnahan postavil svůj spletenec na vizuálních kejklích, neotřelosti a splašeném scénáři. Proti setkání několika nájemných vrahounů u apartmánu Buddyho „Esa“ Israele, mafiánského odrodilce, který rád vykládá karty podle sebe, nemám jedinou výtku. Carnahan se chápe nadsazené premisy za správnou nitku a tak trochu ve směru Dannyho parťáků a Podfu(c)ku stylově představuje všechny neortodoxní zjevy „soutěžící“ v zabijáckých dostizích. Formální frajeřinky rozhodně nejsou bez chuti, zvlášť pokud se v nich představuje tak šílená směska vrahounů, že by si mezi nimi i Vinnie Jones připadal jako příliš obyčejná a nudící bytost. V dráhách se pohybuje černošské lesbické duo s krochnou přes půl hotelového pokoje, vše destruující nihilisté, tajemný Švéd, specialista na práci v přestrojení nebo hispánský psychopat. Mezi touhle sebrankou kličkují securiťáci, agenti v terénu i na vedoucích postech, a aby v tom nebyl příliš velký pořádek, rozsekává ještě Buddy vypjaté vztahy se svými mafiánskými bratry i protivníky.

Vzniká mišmaš, který má okouzlit tím, že motá páté přes osmé i deváté, dlouho nevyzdvihuje žádnou postavu a pointu roubuje na změť všemožných podzápletek a epizodek. Jediným spojujícím momentem je právě onen absurdní přístup k látce a Carnahanova jistota i těch nejhektičtějších pasážích. V čemž vidím složitý zádrhel: žádné kouzlení není natolik cool, aby pohánělo k dalšímu a dalšímu zkouknutí (a tedy i mimoděčně spojovalo ten fešný guláš dohromady), a stejně tak žádný moment nepřesahuje umírněnou míru bizarnosti, aby se u něj šlo řehtat déle než pár sekund. Skutečně geniální scénu jsem nezaregistroval – a přitom by tolik pomohla. Nečekané masakry, cynické hlášky, originálně vymyšlené přestřelky ani brutální porcovačky bodáky či motorovou pilou totiž nejsou natolik vtipné anebo okouzlující, aby z nich vylezlo cosi nezapomenutelného. Něco obdivuhodného. Něco na sejmutí klobouku (a esa). Jsou to jen sympatické zastávky, které zpříjemňují už tak dost efektní cestu – ale pohříchu nic co by samotné pochodování do cíle povyšovalo, natož mu dodávalo nějakou větší hloubku anebo akčně-komediální neodolatelnost.

Sejmi eso je masturbace bez orgasmu. Carnahan se rád potvrzuje v pozici kumštýře svého žánrového ranku, a tak dráždí a dráždí, aniž by bylo jasné, kdy a odkud přijde vyvrcholení. Nepřijde. Místo toho se děj-neděj neúměrně natahuje ve prospěch dalších vizuálních fines, jež ale po více jak hodině nedokáží zakrýt, že tu někdo drobí krok a nesmyslně nabírá sekundy. Sami si toho všimnete, když pankáči stráví ve stoupajícím výtahu víc jak deset minut, zatímco Buddy čtvrt hodiny rozebírá se svým parťákem otázky zrady, viny a práskačství. Oddalování nevyhnutelného sice neustále prokládají parádně ozvučené průlety nábojnic i několik groteskních okamžiků, ale onanie zůstává onanií, aniž by se zvládla převrátit v cokoliv památnějšího. Navíc ta pointa... nejen že je tak trochu okatá (tím neříkám, že jsem jí odtušil; to vůbec), ale k předchozímu běsnění se hodí asi jako vodka ke krupičné kaši. Pokus o seriózní přesah anebo záchranná brzda? Nevím a nebudu to řešit...

...protože Sejmi eso pořád baví víc než většina jiných bláznivých akčních klipařin. Její vizuální parametry překonávají snad i pomyslnou dnešní tvorbu Guye Ritchieho, pokud by ten dál rozvíjel svou „podfu(c)kovskou“ linii (tj. neoženil se s Madonnu). Nemálo momentů potěší. Ben Affleck k tomu předvede, že umí být správně nad věcí, a při pohledu na všechny ty barvité postavičky možná i zapomenete, že některé z nich dlouhé minuty vrávorají na místě, zatímco jiným byl předepsán naprosto nesmyslný osud*. Sejmi eso se mohlo zaklínit v análech jako neopakovatelný masakr. Zůstalo jen u lehkého vzrušování odnikud nikam a u pointy vsunuté v duchu sousloví „vidle z hnoje“. Carnahane, vyhmátni pořádný scénář. Prosím!

* P.S.: Až si všimnete, co všechno Buddy za film zvládne - nápověda, není toho mnoho –, zkuste mi vysvětlit proč „zjizvená tvář“ ke konci kamsi prchá.