Guy Ritchie byl ve filmových kuloárech vždy považován za přední eso v žánru suchých černohumorných gangsterek, v nichž hlavní hrdina řeší velké průsery své nebo svých kamarádů, všichni se bojí velkých bossů, hlášky cedí skrz zuby a občas někdo z nich nemilosrdně zařve pod strunou neskonale bizarní smrtelné symfonie (zalití betonem, nos zaražený do mozku atp.). Guy Ritchie natočil poslední takový film v roce 2000, tedy dva roky předtím než se na přání vlastní ženy rozhodl zkazit si renomé a natočit s ní Trosečníky. Dnes přichází s filmem, od kterého všichni čekají, že s ním naváže, tam kde před pěti lety začal. A ještě než vám prozradím, zda se mu to povedlo, předem avizuji, že starý Ritchie umřel a nahradil ho Ritchie nový – s modernějším pohledem, větší touhou experimentovat a menší touhou smát se smrti. Pokud máte pocit, že tenhle výčet avizuje důvody, proč je Revolver špatným filmem, pak to není pravda. Avizuje pouze to, že ať čekáte od svého miláčka cokoliv, výsledek bude pravděpodobně úplně jiný a záleží jen na hloubce vaší lásky, kterak se k tomu postavíte.

Řekněme, že máte rádi vizuálně vybroušené filmy, kde se co minutu šermuje s barevnými filtry, navozují se ultracool zpomalovačky a všechno je tak videoklipovitě čisté, jako byste to vyprali ve Vizíru. To je pěkný předpoklad, který vám dále hodně ulehčí rozhodování, zda se Revolverem necháte svést nebo ho nemilosrdně smetete ze stolu. Zejména v první polovině, kdy se ještě jede jakž takž po „ritchiovsku“, osudy se zamotávají, každý peče proti každému a lidé umírají jako na jezdícím pásu. Ritchiemu se okem své kamery úspěšně daří vytvářet scény plné vizuálního obžerství i ze zcela banálně vystavěných situací o dvou lidech a často k tomu stačí jen pustit melancholický klavír a má zaděláno na mistrovské superlativy. I když zpětně vůbec nevíte proč, poněvadž drtivá jednorázová efektnost často vede nad jakoukoliv efektivitou.

Pokud tenhle úvod shrnu – „pěkné“ filmy máme rádi všichni, tudíž až potud by měl být málokdo z vás zklamán ;). A teď se konečně dostávám k jádru samotného pudla, pointě všech point. Guy Ritchie, malý režisér s velkým umem se rozhodl, že dospěl a „svůj“ svět pozvedne na výši úroveň. Jako inspirační zdroj si po vzoru Quentina Tarantina vzal minimálně pět různých žánrů, na které si dokázal vzpomenout za první hodinu a tak pět, které mu doporučili známí. Výsledkem je přesně to, co udělal Tarantino v jedničce Kill Bill – čas od času se děj přepne do jakéhosi zvláštního pseudostylu a režisér nerušeně pokračuje ve své cestě k natěšeným diváckým zornicím. Když se tak stane úplně poprvé, neurotický mafiánský boss Ray Liotta zrovna vyčiňuje dvou svým zaměstnancům za jejich neschopnost a důrazně jim připomene, že sliby (a ty související se smrtí zvlášť) se mají plnit nejen o Vánocích. Vezme pistole a prostřelí jim hlavy. V animovaném podání plném podhledů na předimenzované zbraně a fešně stylizovaných drsňaků, kteří jako by vypadli z nějaké mangy.

Tahle kapitola sice netrvá nijak dlouho, ale dloubne nepřipraveného diváka do žeber takovou silou, že se jeho pozornost rázem mnohokrát zaručeně zvýší. Toho je si režisér vědom a přitvrzuje. Nejen ve stylu, ale i ve scénáři. Z gangsterky začne budovat drama. Z dramatu psychologické drama. Z psychologického dramatu zpověď schizofrenika, který potká dalšího schizofrenika a neví co s tím. A do toho všeho se šíleným způsobem kupí tmavě modré filtry, střihá jako o život a všechno vrcholí naprosto bizarní desetiminutovým monologem ve výtahu, který měl zřejmě všechno uspokojivě vysvětlit, ale nepovedlo se mu to, Fakulto! (zdravíme Luďka Sobotu ;).

Zmatek. To je to slovo, které vás napadne jako první v těsném předvoji před vnitřními otázkami, jak se může tak slušně rozjetý film tak neuvěřitelně sesypat. Dialogy zničehonic začnou mít mystický nádech (ehm… proč?), co minutu máte pocit, jako by vám někdo před nosem frekventovaně obracel dvě stránky najednou a i ta akce, je-li nějaká, začne postrádat náboj a chuť být akcí. Méně někdy skutečně znamená více a Ritchieho touha po „vyšším umění“ zapříčinila totální filmový chaos, ve kterém horko těžko budete hledat smysl, natož uspokojivý filmový zážitek.

Chce se mi zvolat: „Máchale, spadlo ti to! Asi vítr…“. Ale svádět to tentokrát na přírodní vlivy není bohužel (po vzoru Petra Nárožného) ani vtipné, ani účelové. Ritchiemu to spadlo vlastní vinou při touze vyšplhat na Mount Everest v teniskách a někde na půli cesty se navíc zadusil posledním drobkem chleba, který našel v torně. Natočil nedefinovatelný slepenec žánrů s pár trochu divnými a množstvím zatraceně divných scén, u kterého se ani nelze pokusit o interpretaci, protože řešení stejně jako třeba u Lynche velice pravděpodobně neexistuje. Revolver je snad nejdivnější brouk, co jsem za posledních pět let viděl a někde ve skrytu duše se trochu modlím za to, aby šlo o natolik sofistikované a chytré dílo, že prostě ještě nedozrál čas, abychom ho všichni pobrali. A pokud tomu tak je, moc rád se Ritchiemu někdy za deset let omluvím. Právě teď a tady mě však objala lehká skepse…