O nedávných úspěších české animace na zahraničních festivalech se už napsalo mnohé a do kategorie vavříny ověnčených titulů se řadí i Život k sežrání, tento týden vstupující do běžných kin. Je to ideální načasování, neboť si před pár dny připsal další sukces – objevil se totiž mezi nejlepšími celovečerními animáky nominovanými na Evropskou filmovou cenu a má tedy šanci na zisk tohoto evropského ekvivalentu Oscara. Už před pár měsíci jej přitom ocenila porota prestižního festivalu v Annecy, což by jako potvrzení smysluplnosti třináctileté (!) práce jistě stačilo. Úspěšný příběh však nadále pokračuje.

Za snímkem animovaným stop-motion technikou a ukazujícím vysoce stylizované loutky stojí talentovaná Kristina Dufková, jež se už dříve podílela na povídkových loutkařinách Zubatá nekouše! a Fimfárum – Do třetice všeho dobrého 3D. Jde tedy o její celovečerní debut, k čemuž jí dopomohl scénář Petra Jarchovského vycházející z francouzského bestselleru od Mikaëla Olliviera. Ten vyprávěl vcelku jednoduchý, leč o to usouvztažitelnější příběh dospívajícího chlapce, který by si rád časem otevřel restauraci, snaží se zaujmout svou vysněnou dívku, přitom se však musí vyrovnat s vlastní nadváhou.

Dufková se rozhodla pro práci s loutkami hlavně z toho důvodu, že oproti počítačové animaci je z loutek cítit váha, tíže, což je vzhledem k tématu dost zásadní. Tento princip funguje a nepřehlédnutelná kulatost hlavního hrdiny Bena skutečně dominuje většině obrazů, zároveň je však sympatické, že hlavní postava není definována pouze svou tloušťkou – naopak jde o činorodého mladého muže, pro něhož je nadváha pouze jednou z řady vlastností, s nimiž zvládá pracovat.

Ačkoli Ben doma chová opičku, jde o vyprávění pevně ukotvené v realitě a pojednávající o běžných problémech, jimž děti tohoto věku čelí – tematizuje se třeba i rozvod Benových rodičů a nutnost zvykat si na otcovu novou partnerku. To všechno je v pořádku, o to více zarazí některé scenáristické volby, jež buď naplňují určitá klišé (což je pro snímek snažící se nabourat běžně přijímané stereotypy trochu škoda), anebo se rovnou přiklánějí k otazníkovým řešením situací. Benovou hlavní motivací ke zhubnutí je tudíž náklonnost ke spolužačce Kláře, což je sice pochopitelné, avšak také poněkud nevhodné k následování; finální poselství snímku se však daří podat citlivě a v souladu s moderními trendy o duševním zdraví.

Scénář se natolik snaží o důstojné (a přitom zábavné a poutavé) vykreslení života současných puberťáků, až mu nezbývá prostor na kdovíjakou narativní originalitu, kvůli čemuž většinu momentů vrcholného štěstí i smutných propadů hlavního hrdiny vidíme už z dálky. Šablonovitost zamrzí také u poněkud překotného závěru, jenž (jak bývá zvykem) nabídne zrychlenější a zjednodušenější rozřešení, než ke kterému většina snímku směřovala.

Přehrajte si trailer Naopak potěší momenty upomínající na Rockyho, E.T. – Mimozemšťana či Cestu do pravěku, které jasně podtrhují chuť tvůrců zaujmout publikum všech generací. A v tomto ohledu novinka skutečně bez problémů funguje. V součtu nejde o tak imaginativní a procítěné dílo jako v případě Tondy, Slávky a kouzelného světla, co do formální hravosti je o něco odvážnější i aktuálně v kinech běžící Velký pán. Život k sežrání však předkládá mezinárodně a mezigeneračně srozumitelný příběh, sympaticky podaný v souladu s trendy moderní animace. Není divu, že se takováto díla, zručně balancující na hraně edukace a zábavy, právem dočkávají festivalových vavřínů.