Jsou to už dva roky, co jsme uznale pokyvovali a upřímně se dojímali u animáku Myši patří do nebe. Krásné audiovizuální pojetí na světové úrovni šlo ruku v ruce s propracovaným vyprávěním, poutavým i podnětným jak pro malé, tak rovněž pro velké diváky. A nyní tu máme něco podobného. Datem premiéry i náladou podzimní pohádku, jejíž hloubka dalece přesahuje standardní produkci pro děti, v níž obvykle parta zvířátek odněkud někam putuje, aby objevila sílu přátelství.

Snímek s trochu krkolomným názvem napsala Jana Šrámková, autorka knižní předlohy pro loňský krátkometrážní animák Zuza v zahradách. Tomu se i na omezené ploše podařilo dobře uchopit dětský pohled na tajemný svět dospělých a podobné kouzlo zvládl zachovat i režisér aktuálního snímku Filip Pošivač. Pro něj se rovněž jedná o celovečerní debut, dosud jsme od něj mohli vidět především poetický loutkový kraťas Až po uši v mechu z roku 2015 a výtvarně se podílel i na Mlsných medvědích příbězích. Nedostatek zkušeností se však na výsledku rozhodně neprojevuje, naopak nadšení a touha natočit trochu jiný animák je patrná z každého záběru.

Hrdiny 80minutového snímku jsou nepřekvapivě chlapec Tonda a dívka Slávka. Jedenáctiletý Tonda bydlí s přehnaně pečujícími rodiči v jednom značně podivném domě. Rozlehlý činžák obsahuje řadu bytů, z jejich osazenstva potkáme ještě mocichtivou babiznu připomínající Uršulu z Malé mořské víly, jejíž nezbedná dcera si velmi nevhodně říká o lásku a pozornost. Do čerstvě uvolněného bytu se v zasněženém předvánočním čase nastěhuje podnikavá Slávka se svou matkou, kdysi slavnou baletkou, jež se po konci kariéry utápí v depresích a existenciální prázdnotě.

To nezní jako námět klasicky rozvrkočeného animovaného dobrodružství pro děti, že? Rozhodně nejde o příběh pro nejmenší, ale školou povinné děti už podobné vyprávění zvládnou – snad i proto, že těžká témata jsou podávaná spíše vizuálně než slovy a netráví se jejich vysvětlováním příliš mnoho času. Rodiče rychle pochopí, oč se zhruba jedná, a děti se mohou bavit u skotačení nezbytných domácích mazlíčků, fungujících jako příjemně odlehčující prvky.

V přízemí žije také morousovitý domovník, který zřejmě ví, že se toho v domě děje víc, než se na první pohled zdá. Nenávistná a populistická sousedka, která se chce stát další správkyní domu, nepokrytě lže a zlo, které vnáší do veřejného prostoru, zřejmě pohlcuje sluneční světlo. Tento dům můžeme chápat jako metaforu celé společnosti a toho, jak v ní vzniká pomyslná blbá nálada, na niž různí lidé reagují různým způsobem.

Tonda a Slávka totiž v domě potkávají tajemné černé chomáče, jejichž podstata až do konce příběhu není úplně zřejmá. Film sympaticky nepodlézá divákům a vtahuje svou nejednoznačností. Právě díky této nedořečenosti je i pro dospělé publikum podnětný – starším ani mladším se nesnaží na sílu vnutit, že něco je dobře a něco jiného špatně, nýbrž citlivě navádí k mezigeneračními dialogu, otevřenosti vůči druhým a jejich jinakosti.

Tonda se totiž od narození na první pohled odlišuje od svých vrstevníků. Vyzařuje výrazné světlo, kvůli čemuž jej rodiče nepouštějí z okolí bytu. Nejde o nic nakažlivého či nebezpečného, ale starostlivá matka s otcem se bojí, že Tonda nedokáže čelit posměchu ze strany druhých. Vychovávají ho proto doma a drží na nejen metaforickém, ale i doslovném vodítku.

Chlapec z počátku příběhu nosí humorné papírové masky, je totiž zvyklý svou přirozenost skrývat. Ve svých jedenácti letech však vstupuje do puberty a musí se naučit přijímat zodpovědnost sám za sebe – což znamená i vykročit za hranice dosud známého a namísto fantaskních výletů do bunkru ve svém pokoji vyrazit ven, do světa.

Průvodkyní se mu stává Slávka, které zase v životě chybí stabilita. Kvůli matčině práci se musela celé dětství stěhovat a starat se spíš o ni než naopak. Dívka ale vlastní baterku, odhalující jinak neviděnou krásu ve všedních věcech. Každý z těchto (a řady dalších) artefaktů má svou symbolickou hodnotu a výborně doplňuje duševní rozpoložení jejich vlastníků.

Přehrajte si trailer Pošivač využil svých zkušeností s loutkami, které se zde hýbou velmi plynule a pyšní se velkou propracovaností. Potemnělý styl a karikaturnost postav může místy evokovat animaci Tima Burtona, v těch správných místech je však obraz až dechberoucím způsobem barevný. Hojně pracuje s kontrasty světla a tmy, a to jak rámci tajemného, střídavě hororového a přívětivého domu, tak i z hlediska lidského nitra. Kromě několika pomalejších pasáží, v nichž snímek přešlapuje na místě a ztrácí tempo, se jedná o špičkovou práci, dalece přesahující tuzemský standard (nejen animované) tvorby.