Po spoustě festivalových ocenění a uvedení na LFŠ i v Karlových Varech se animák Myši patří do nebe konečně dostává i do běžných kin. Není třeba chodit kolem horké kaše a rovnou můžeme předestřít, že tento snímek byste opravdu měli vidět; ba co víc, každý dětský divák si snad i zaslouží, aby po všech těch béčkových evropských animácích, jichž jsou neustále plná kina, zhlédl konečně české dílo, které se kvalitou zpracování i emočním nábojem dokáže vyrovnat vrcholům zámořské tvorby.

Debutující režisérka Denisa Grimmová prý chtěla natočit film, který ráda pustí svým dětem. Ve spolupráci s o něco zkušenějším Janem Bubeníčkem se jí to rozhodně povedlo. Příprava snímku trvala dlouhých osm let, během nichž rozpočet přesáhl (na naše poměry) neskromných 90 milionů korun. Tvůrci nebyli ochotni ke kompromisům, což je na výsledku naštěstí vidět – a stvrzuje to i fakt, že se jedná o nejdražší loutkový film s technologií stop motion v české (a možná i středoevropské) historii. Peníze jsou prostřednictvím precizní animátorské práce patrné v každém záběru, takže zobrazené scenérie nejen vypadají nádherně, ale navíc jsou i do posledního detailu propracované.

Příběh podle úspěšné dětské knihy Ivy Procházkové přepsali (a pro potřeby filmu výrazně rozšířili) Alice Nellis a Richard Malatinský. Hlavní hrdinkou je myška Šupito, která se sice tváří neohroženě, ale ve skutečnosti má strach téměř neustále. Chce se vyrovnat hrdinskému odkazu svého otce, jehož zabil obávaný lišák Tlamoun. Při jednom z mnoha pokusů o překonání svého strachu však rozverná myška způsobí skon nejen svůj, ale i dobráckého lišáka Bělobřicha. Oba se tak dostanou do nebe, kde navzdory mezidruhové nevraživosti spolupracují, aby našli Šupitina otce – a během tohoto putování samozřejmě budou muset čelit svým jedinečným kostlivcům ve skříni.

V jádru se samozřejmě jedná o čitelný příběh, který se zaměřuje na dětského diváka, jenže už během úvodní sekvence dochází k nabourání několika očekávání. Tvůrcům se podařilo vyvážit čitelnost a přehlednost zápletky s chytlavým, lehkonohým, ale i soustředěným vyprávěním. Během rozumné stopáže v délce 87 minut tedy není čas na nudu, postavičky se neustále ženou kupředu, zároveň však stíhají rozvíjet i svůj vztah. Zpočátku se zdá, že lišák dostává málo prostoru a jeho motivace je poněkud pochybná, postupem času se však ukáže, že právě on je zajímavější, tajemnější a psychologicky bohatší figurou.

Jak je patrné z nástinu příběhu, autoři se nevyhýbali tématu smrti, jež bývá v dětské tvorbě často tabuizované. I zde se podařilo najít balanc mezi přístupností, citlivostí, ale rovněž nebanálností – otec myšky Šupito i strýc lišáka Bělobřicha jsou mentorskými postavami, jejichž odkaz se nad mladými zástupci zvířecí říše neustále vznáší jako inspirace i prokletí. Původně znepřátelené zvířecí druhy se dopracují ke zjištění, že každý si nese svoje břemeno a že obout si cizí boty nám může dopřát tak potřebnou perspektivu. A opět je třeba zdůraznit, že pro deklarovanou cílovku dětí od šesti do dvanácti let věku se jedná o netriviální, přitom ale pochopitelné sdělení.

Než se však k němu postavy dopracují, musejí projít nejen nebeským lunaparkem a nebezpečným lesem, ale i finálním aktem příběhu, kde na diváka čeká emoční tornádo hned v několika vlnách. Kvalita zpracování i funkční hudba napomáhají silnému vyznění, které divákovi připraví několik slzopudných momentů – a to zcela bez přehánění. Abychom se však jen nerozplývali – zmíněné časté změny prostředí a spousta vedlejších postav sice dokážou udržet pozornost, ovšem ne vždy jsou tyto proměny dostatečně motivované a smysluplně využité. To je však jen drobná piha na kráse řemeslně propracovaného, emočně působivého a myšlenkově velmi sympatického snímku, jenž nemá mezi českými porevolučními animáky mnoho konkurence.