Ondrovi (Ondřej Svěrák) je šest, ale fantazie mu stále pracuje jako čtyřletému (nebo čtyřiadvacetiletému huliči). Pořád žije ve světě, v němž se podle slov klasikových „kuchyně stane lesem a štokrdle medvědem“. A pořád spí s plyšáky… což je trošku problém, protože je těžký astmatik a jeho oblíbení huňatí mazlové jsou učiněnými sklady prachu. A tak jednoho dne maminka (Kristýna Nováková-Fuitová) rozhodne, že růžový (pardon, červený) méďa Kuky musí z domu.

Kuky se vrací: FOTOGALERIE

A zatímco putuje na skládku (nebo snad ne?), Ondrova představivost začíná pracovat na plné obrátky… Kuky mezi hromadami haraburdí najednou ožije, ze zamřížovaného lágru prchne, získá vlastní hlas (opět Ondřeje Svěráka) a zamíří do hlubokých hvozdů. Tam se seznámí s bručounským, leč v jádru dobráckým kapitánem von Hergotem (mluví Zdeněk Svěrák) a mnoha svéráznými obyvateli, kterým kápo přísně, ovšem spravedlivě vládne. Kuky se, nejprve na jednu noc, vetře pod jeho střechu, jenže pak začne zápletka houstnout: Zlotřilec (mluvený Jiřím Macháčkem), si dělá zálusk na von Hergotovu funkci, a po uprchlíkovi Kukym navíc jdou dva „bachaři“ ze skládky (Petr Čtvrtníček, Jiří Lábus). Méďa by se rád vrátil domů k Ondrovi, tomu ale bude muset předcházet jedno veliké a nebezpečné lesní dobrodružství…

Janu Svěrákovi lze bez obav přiřknout celou řadu tuzemských nej: Nejvýdělečnější, nejnavštěvovanější, mezinárodně nejúspěšnější… a také nejhravější. Jen si vzpomeňte na všechny ty drobné zvukové i vizuální detaily, jimiž své filmy pravidelně vyšperkovává, ať už jde o šneky na silnici v Akumulátorovi, stydlivé veverky v Koljovi, nebo třeba pršící nábojnice ve Tmavomodrém světě. Kuky se vrací často působí dojmem, že je poskládán jen z takových perliček. Svěrák, který je poprvé ve své celovečerní filmografii i výhradním autorem scénáře, vytvořil a zalidnil (či spíš zapříšerkovatěl) vlastní svět, dýchající osobitou, snovo-pouťově-poetickou atmosférou. Sice chvilku trvá, než se na jeho vlnu naladíme a prapodivné, mluvící, leč mimiku postrádající bytosti nám přestanou připadat divné, o to větší se nám ale dostane divácké odměny.

Až hmatatelně je cítit, že ona hravost začínala už při psaní scénáře. Snad nejlepším příkladem je půvabně dětská logika, aplikovaná ve scéně úprku autem. Selský/klukovský rozum přeci praví, že když se jede rychle, je větší zima, pročež přišlápnou-li hrdinové plyn na podlahu, začne sněžit, a za chvíli vypadá okolní les jako z Mrazíka (a závěje samozřejmě uhasí hořící fáro). Dočkáme se i chvilek trošku vážnějších, případně krapet didaktických (a také jednoho poučení o sexu), což sice nemá lehkost, s jakou by podobné momenty patrně podal páně autorův otec, naštěstí ale ani těžkou prdel (to je terminus technicus), kterou by jim dozajista nadělilo 95 procent scenáristů hollywoodských.

Přehrajte si trailer Smeknutí si nutně musí vysloužit i technické zpracování. Že jde o vizuálně náramně vytříbenou záležitost je u Svěráka a jeho dvorního kameramana Vladimíra Smutného prakticky samozřejmé, čelist ovšem lehce klesá při uvědomění, jak obrovskou piplačkou muselo být natáčení s malými loutkami nikoli ve studiu, ale ve skutečných exteriérech napříč celou republikou. Výsledek za to ovšem stál: Sledovat například honičku ve stylu Dobyvatelů ztracené Archy v podání plyšového medvěda, zkroucené flašky a bůh ví koho všeho ještě (původ některých obyvatel se mi napoprvé nepodařilo rozklíčovat) je až labužnické. A mimochodem, započítáme-li všechny záběry, v nichž byly digitálně odstraňovány loutkařské šňůrky a drátky, obsahuje Kuky zhruba trojnásobek triků, než měl Tmavomodrý svět.

Není to dokonalý film. Chybí mu především spád a vycizelovaný vypravěčský rytmus (pročež působí dojmem, že je o trošku delší než 95 minut). Ale i humoru mohlo být o chloupek víc, hudbě by prospěla šleha pozitivní pompéznosti, jakou měl svého času třeba Akumulátor, a Ondřej Svěrák nedisponuje přirozeností těch nejlepších dětských herců (to ovšem není úplně fér kritika, ono se těch Tomášů Holých zase tolik nerodí). Určitě jde ale o počin výjimečný, a to nejen v kontextu naší kinematografie. V ní je pak učiněným zjevením a důkazem, že tu existují tvůrci (přinejmenším jeden) schopní zaujmout něčím dočista novým. Snad i za hranicemi.

P. S.: Navíc jde pravděpodobně  - neověřoval jsem si to - o první český film, v němž zazní „Wilhelm Scream“, a ne jednou (viz zde a zde). Už jen za to si zaslouží něco bonusového respektu.