Žánr knižních krimi bestsellerů přetavených do úspěšných, avšak nepříliš náročných detektivek, které většinou stojí na jednom či dvou známých jménech, je pro streamovací služby dost možná tím nejlukrativnějším zbožím vůbec. Zpravidla totiž stačí koupit práva dřív než konkurence, a pak už jen najít prvního řemeslníka, který vám tu látku zpracuje. V případě Ženy z kajuty č. 10 se těmi hvězdnými jmény stali Keira Knightley a Guy Pearce a tím řemeslníkem pak Simon Stone, režisér dvou relativně chválených indie dramat Dcera a Vykopávky.

Pro Stonea tohle měl být nejspíš první výlet k áčkovější produkci, ostatně knižní předloha je poměrně chválená, byť na poměry žánru nijak zvlášť originální. S ansámblovým obsazením, které kromě výše dvou zmíněných čítá ještě Hannah Waddingham, Kayu Scodelario, Davida Morrisseye nebo Gugu Mbatha-Raw, už ale nejspíš šlo o trochu ambicióznější projekt, s nímž Netflix jednoznačně toužil vyhnat sledovanost ke stropu. A to se podle všeho povedlo. Nás ale přece jen víc zajímá, jak to dopadlo po té filmové stránce.

A tady bohužel platí, co jsem víceméně naznačil v úvodním odstavci. Novinka s nestárnoucí britskou herečkou v hlavní roli totiž naprosto vystihuje definici nenáročné podívané, která má akorát tak zamotanou zápletku, aby vás přiměla se na ni dívat dál, ale zároveň natolik jednoduché řešení celého konfliktu, aby si divák s jen trochu většími nároky klepal na čelo, jakou kravinu mu to Netflix zase naservíroval.

Prakticky vše je tady rutinní až na půdu. Od charakterizace jednotlivých postav, přes výstavbu zápletky à la ta nejprůhlednější Agatha Christie až po finále, kde nejprve musíte překousnout pár logických lapsů (aneb co všechno vydrží lidské tělo nebo proč všem přestane fungovat mozek 10 minut před koncem), a nakonec jste ještě svědky až SNL levelu panikařícího záporáka, což umožní ten závěr, jaký následuje. Kdyby mě nebolelo za krkem, hlavou kroutím doteď.

Ani po řemeslné stránce to bohužel není kdovíjaká výhra. Vzhledem k zasazení děje na luxusní jachtu plavící se někde podél pobřeží Norska nabízí film pár vcelku krásných výjevů, zároveň se tu ale moc nepracuje se stísněným prostorem, exteriérové záběry na loď se rychle začínají opakovat a třeba hudba Benjamina Wallfische (Vetřelec: Romulus, Blade Runner 2049, To) tady nedělá prakticky nic, ať už by to bylo podtrhování napětí, nebo naopak přenášení emocí, ve filmu v jakékoli znatelnější podobě absentuje. Dokonce ani ta práce s paranoiou, která by měla na takto postavené zápletce být tou nejjednodušší věcí, tu není pořádně vytěžená, takže je to ve výsledku jen genericky odvyprávěná story o novinářce, která viděla něco, co neměla, a pak jí to nikdo nevěří.

Zkrátka a dobře odfláknutý thriller bez silnějších momentů, kde nebýt té pěkné lodi a Keiry, asi by nebylo moc důvodů, proč ve sledování po prvních 15 minutách pokračovat. Pozitivem tak nakonec není ani vcelku střídmá stopáž 92 minut, protože subjektivně snímek trvá při tomhle aranžmá o dost dýl. Ve výsledku mě tak i překvapuje, jak populární se film na Netflixu stal, ale asi to jen potvrzuje dlouhodobější trend, kdy algoritmy vládnou, a drtivá většina lidí vlastně ani o nějakou ryzí kvalitu nestojí, protože pak by přece museli zapínat mozek.