Díky komerčnímu úspěchu Vraždy v Orient expresu se Kenneth Branagh mohl uklidnit. Kritické komentáře mu sice vyčítaly, že k příběhu Agathy Christie nic moc nového nepřidal, ale dostatečně naplněná kina byla důkazem, že to vlastně nikomu až tak nevadí. Proto krátce po úspěchu detektivky z roku 2017 ohlásil další případ, kterým se bude Hercule Poirot zabývat. Původně byla premiéra exotického dobrodružství naplánována už na konec roku 2019, průtahy s natáčením a následně i pandemií způsobily, že ho můžeme vidět až teď. Ale čekání se vyplatilo.

Branagh z pozice režiséra i představitele hlavní role hodil za hlavu fanoušky oblíbené uchopení role od Davida Sucheta a sebevědoměji než v předchozím filmu předkládá svou vlastní vizi. Ta stojí především na perfektním audiovizuálu, jenž využívá možností velkého plátna a svou vizuální opulencí nechává komorní televizní konverzačky daleko za sebou. Prostředí egyptských pyramid, majestátních sfing i hrozivého Nilu dodává silný nádech exotiky jinak vcelku tradičně zpracovanému příběhu.

Smrt na Nilu: FOTOGALERIE

Zatímco rozuzlení Vraždy v Orient expresu je tak překombinované, až se k němu obyčejný smrtelník skoro ani nemůže dopracovat, v egyptském příběhu může divák poměrně smysluplně pátrat s Poirotem v reálném čase. Dozvídáme se informace ve stejnou chvíli jako hlavní hrdina, nic není zatajeno či překrouceno. Pokud ale nechcete tuto hru na moderní Hříchy pro pátera Knoxe hrát, nevadí – stačí se nechat unášet Branaghovým plynulým vyprávěním.

To si žádá skutečně velmi rozsáhlou a pomalou expozici, u níž se divák bude nervózně dívat na hodinky v očekávání, kdy už konečně přijde nějaký ten zločin. Téměř hodinu, tedy polovinu stopáže, se však nic nestane, Branagh pouze načrtává vztahové propletence a občas poškádlí záběrem, po němž by už drama mělo jistě přijít – výsledkem je však pouze divákův úsměv, jak jej zkušený režisér opět napálil.

Znalce předlohy či starších adaptací (především z roku 1978 s Peterem Ustinovem či samozřejmě z roku 2004 s Davidem Suchetem) snímek pochopitelně příliš nepřekvapí, přestože určité změny ve vedlejších postavách proběhly i tentokrát; jádro příběhu je však stále stejné. Poirot je během dovolené v Egyptě pozván na plavbu luxusním parníkem po řece Nil, kde si zamilovaní novomanželé chtějí užít svatební cestu se svými nejbližšími. Postupně se však začne ukazovat, že většina vazeb je poněkud prohnilých a početné osazenstvo lodi má na ústřední pár spadeno.

Zhruba od zmíněné poloviny, kdy se odehraje první zásadní zločin a Poirot zahájí své dialogické vyšetřování, se tempo výrazně zvedne a film konečně začne fungovat i na emoční úrovni. Tomu stejně jako v případě Vraždy v Orient expresu napomáhá kompetentní obsazení, které však na sebe nestrhává přílišnou pozornost. Lehce přehrávající Gal Gadot či Russella Branda doplňují zkušenější herci jako Annette Benning, Sophie Okonedo či Jennifer Saunders. Z předchozího snímku se vrací i Poirotův pomocník Bouc v podání Toma Batemana; a naštěstí ani přítomnost Armieho Hammera nevyvolává v divákovi nepříjemné pocity.

Branaghovi jako režisérovi se podařilo do postavy Poirota vdechnout trochu života díky sugestivní backstory z první světové války a stejně tak potěší, že párkrát je v důsledku konfrontace s vlastními nedostatky nucen shodit masku samolibého, nad přízemní problémy povzneseného elegána. Rovněž klíčová témata lásky a peněz jsou podána vrstevnatě a důstojně, přestože k nim příběh mnoho nového říct nedokáže.

Přehrajte si trailer Druhé Branaghovo uchopení slavného detektiva tedy dopadlo ještě o kousek lépe nežli to první. Staromilsky poctivé detektivky jsou v kinech spíše vzácností, takže pokud se na první polovinu obrníte trpělivostí a ochotou k pomalému vykreslování charakterů, může tato zdařilá adaptace poskytnout velmi příjemný divácký zážitek.