Ach, jaká radost sledovat mistra při práci. A zároveň ho pozorovat, jak se s vášní malého kluka pouští do oblíbeného žánru a črtá před divákem křížovku, co laškovně odbočuje do všech světových stran, občas udělá salto, ale nikdy lacině neporuší svá vlastní pravidla. Rian Johnson byl u mnoha fanoušků po Star Wars Epizodě VIII persona non grata. Profesionální narušitel nebo sobecký auteur, ale dost možná právě štace v Myšákově továrně mu shodila do klína jeho vůbec nejlepší film. Když v roce 2005 natočil mírně experimentální noirovku Brick, šlo o nesmělý milostný dopis oblíbenému žánru. Za necelého půl milionu dolarů se začínajícími herci, ale na potlesk v Sundance to stačilo. O dekádu a půl dál tu máme svým způsobem druhý pokus. Na nože je whodunit za velké peníze, do kterého se ochotně ženou ta nejslavnější jména. A Johnson se je při budování svého opusu nebojí použít.

Pokud vám připadá, že jsem až vzletně optimistický, ačkoliv jsem Johnsona za jeho řezničinu v Epizodě VIII ještě před pár týdny nemohl vystát, je to částečně tím, že jsem nikdy jeho stylu nepřišel na chuť, tedy s čestnou výjimkou zmíněného Brick. Teď se naše cesty znovu střetly, ale vyhrát nemusí jen jeden. Tentokrát vyhrávají všichni fandové poutavých příběhů, skvělé filmařiny a filmů obecně. Čím víc máte nakoukáno - a nemusí to být jen detektivky - tím víc si budete Na nože užívat. A přitom nejde o laciné pochlebování filmovým gurmánům nebo do sebe zahleděné cine-nerdovství. Naopak, právě okoralí hltači mnoha stovek či tisíců filmů nad Johnsonovou hravostí pookřejí. 

Na nože: FOTOGALERIE

Úvod filmu nám v rychlém sledu servíruje zvraty a postavy, přičemž vlastně nezáleží na tom, zda jsou hlavní nebo vedlejší. Třeba Benoit Blanc v podání Daniela Craiga, jakýsi Johnsonův americký Poirot (komplet s výstředním chováním i “exotickým” akcentem, snad jen knírek naštěstí chybí), sedí dobrých deset minut v pozadí a naslouchá výpovědím svědků, než jeden z nich vyslyší volání diváků z druhé strany stříbrného plátna, zabodne prst do čtvrté stěny a zeptá se: Co je to za člověka? 

Samozřejmě soukromý detektiv, kterého si najal anonymní mecenáš. Nejde tu o nic malého, autor detektivních románů a velmi bohatý patriarcha Harlan Thrombey byl ráno po oslavě svých 85. narozenin nalezen s prořízlým hrdlem. Vše nasvědčuje sebevraždě, ale nitky výpovědí naznačují, že v téhle rodině jsou všichni tak trochu na nože. Podobně jako v nejslavnějších Agathách jsou tu karty rozdány tak vyrovnaně, že by se dal každému ušít na míru méně či více závažný motiv. A tak zatímco se Craig columbovsky motá mezi kulisami opulentní usedlosti někde v Nové Anglii, divák se kochá.

U tohohle whodunnitu totiž ani není potřeba přemýšlet nad tím, kdo komu co udělal. Christopher Plummer jako plodný a spravedlivý boháč je totiž i na ploše deseti minut obrovský sympaťák a zbytek jeho rodiny jsou naopak pijavice a křiváci, takže je vám vlastně jedno, kdo si Černého Petra vytáhne. Situace je o tolik roztomilejší, o kolik herci jako Jamie Lee Curtis, Don Johnson, Michael Shannon, Toni Collette nebo Chris Evans bezchybně vyplňují každý záhyb svých postav, přesně v duchu hesla, že není malých rolí. Jsou to báječné skety, od kterých čekáte spíš nůž v zádech než na krku, ale vrahem může být jen jeden. No a pak je tu nevinně vypadající a sladká Ana de Armas, osobní pečovatelka pana spisovatele. Jakkoliv nás Rian Johnson už od začátku svádí jedním směrem a vlastně se ani netají tím, že bychom mu neměli věřit, snímek do půlky stopáže dvakrát až třikrát nachytá na švestkách i ty nejpozornější detektivy. Proč? Možná i proto, že se vlastně nesnaží nikoho vyloženě přechytračit. Je skvěle vymyšlený od začátku do konce a hraje si svou partii bez ohledu na divácká očekávání. 

To je vlastně neuvěřitelně osvěžující a Johnson, znova je potřeba to zdůraznit, si jako scenárista i režisér počíná jako ryba ve vodě. Ano, herci jsou hodně výrazní, ale nikdy nesklouznou do divadelní okázalosti a stejně tak vizuál je živý, dynamický, stoprocentně filmový, je pravým opakem strnulé televizní inscenace, k čemuž by zápletka - odehrávající se z většiny mezi čtyřmi stěnami - tak trochu sváděla. 

Krátce po zhlédnutí jsem zakotvil u své oblíbené sedmičky, tak nějak odrážející solidní žánrovku, která však nevybočuje z mantinelů žánru. To ovšem bylo osudové přehlédnutí, protože jakkoliv se “případ” v Na nože může jevit i se všemi svými úhybnými manévry jako rutinní, kouzlo je tentokrát nikoliv v samotném příběhu, ale v jeho odvyprávění. Johnson se nespokojí s pouhou imitací slavných whodunnitů, naopak dává archaickému subžánru čerstvý nátěr a herci mu v téhle šachové partii nadšeně přizvukují - všechny figurky poslušně následují vyšší záměr a nikdo si nekrade prostor sám pro sebe. Může se zdát, že natočit něco podobného je směšně jednoduché, ale právě nenucenost, s níž se vše hýbe kupředu, je největší devízou snímku.

Přehrajte si trailer Krásně to vynikne při srovnání s Branaghovou adaptací Vraždy v Orient Expressu. Solidní adaptace, která je ale v důsledku jen modernizovanou omalovánkou slavné knihy a nenabízí nic navíc. Tím neříkám, že Johnson s žánrem vyloženě polemizuje, ale je právě onou čerstvou krví, jež mu pomáhá dělat krůčky dopředu. Zprávy o tom, že by se detektiv Benoit Blanc mohl v budoucnu vrátit a rozlousknout další případy, jsou ve světle tohoto zjištění vyloženě radostné. Jen těžko si představit lepší vykročení do filmového roku 2020 než s filmem, který vám připomene vaši lásku k filmům se vším všudy. Už tenhle příslib sám o sobě stojí za cenu lístku do kina.