Recenze velkých filmových projektů se nezřídka načínají příběhem jak z pohádky, který ilustruje vzestup a nehynoucí slávu ústředního autora, tvůrce nebo hlavní hvězdy. Ať si to ortodoxní Shyovi přívrženci budou anebo nebudou chtít přiznat, u nejslavnějšího Inda v Hollywoodu by taková úvodní story byla značně depresivní. Zpracovávala by zázračný vzestup i bleskurychlý pád během pouhých sedmi let, jenž vyústil v nepřízeň zámořských recenzentů, nedůvěru domáckého studia i silnou nevraživost valné části mainstreamového diváctva (kdo se chce ošívat, nechť si projede na filmových databázích hodnocení a tržby Šestého smyslu, Znamení i Vyvoleného a srovná s dneškem). Přesto každý Shyamalanův film stojí za pozornost: zůstává totiž osobitou autorskou výpovědí, kterou nestihl semlít hollywoodský kafemlejnek.

Žena ve vodě není v kontextu Shyovy filmografie nečekanou ranou pod pás. Motivy, témata, přístup scenáristický i formální, to všechno Shyamalan přebírá ze svých předchozích filmů a nadále je rozvíjí. Podobně jako ve Znameních (a svým způsobem i ve Vesnici) je pilířem jeho vyprávění víra. Víra ve velké příběhy a pohádky, víra v jakýsi boží plán, který lidem podsouvá jejich poslání/osud a nabádá je k jeho nalézání/naplnění, a v tomto smyslu i víra v jakéhosi vůdce, který zvládne vyvést dnes tolik zmatené ovečky z jakési beznaděje. Diskutabilní ideologický rozměr, který popírá osvícenecké úvahy o individuích jako svéprávných bytostech s vlastním rozumem a redukuje je na jakési figurky v božím plánu (více v posledním MovieZone FM (7.76 MB)), Shyamalan rozpustil do svérázné hříčky o vodní nymfě, údržbáři, bytovém komplexu a spoustě výstředních postaviček.

Stěžejním kladem Shyamalanových filmů vždy bylo budování napětí a z toho vyplývající atmosféry. Úzkost z útočících kreatur a nejistotu ohledně rozuzlení dokázal Shyamalan často mistrně převádět do hlav diváků. V Ženě ve vodě jej však už od počátku silně handicapuje animovaný prolog, jenž sice navozuje pohádkovou atmosféru a kouzelně vás připraví na to, co se bude dít v další hodině a půl, na druhou stranu ale jednoznačně pojmenuje osnovy, v nichž se budeme pohybovat. Žena ve vodě tím připomíná Švankmajerovo Šílení nebo Otesánka, kde jsou základní kontury takřka vždy předem prozrazeny a my sledujeme „pouze“ jejich naplňování. Samozřejmě si Shyamalan i při téhle činnosti rád a často hraje, takže chvíli mate tělem, naznačuje anebo zavádí do slepých uliček, ale ve své podstatě se nehne z jednoho plánku, z omezeného prostoru, kam vědomě nainstaloval všechny důležité propriety, aby ukázal, že „všechno, co se objeví, má svůj význam.“

Zní to bohužel zajímavěji, než jak to v Shyamalanově provedení nakonec vypadá. Že je Žena ve vodě spíš neosobní konstrukcí a scenáristickou hříčkou doslova křičí z každého políčka filmu, což lze vztáhnout nejen k tomu, že se kdykoliv, kdy zrovna potřebujeme, dovíme další kousek pohádky z úst dámy asijského původu, ale i z uvedení jednotlivých postav na plátno. Kromě Giamattiho údržbáře v podstatě všechny vypadají tak trochu divně, když jsou hned charakterizovány jedním podstatným rysem (první nikdy nevstává od televize, druhý nevychází ze záchodu, třetí luští křížovky, čtvrtý čte přebaly ovesných vloček...), anebo rovnou vypadají, jak kdyby přišly z jiného světa (viz od samého počátku nesympatická postava kritika, na níž si Shyamalan po mém soudu vyřizuje účty – i když, jak on sám ústy Giamattiho postavy říká, nevydávejme můj osobní názor za záměr tvůrce :-).

Shy zkrátka dovádí svou systémovost v žánrech thrilleru a hororu do naprostého extrému, když se od první sekundy ani na chvíli netváří, že by vyprávěl skutečný příběh, v němž nevnímáte vypravěče a prožíváte děj filmu takřka „vtěleni“ do ústředních postav. Něco jako identifikace s charaktery tu myslím nehrozí, čímž hra se schématy, klišé a vyprávěcími postupy ztrácí mnohé z divácké přitažlivosti. Jak to celé dopadne je navíc dlouho dopředu zřejmé (i z posledního traileru), takže jediným zdrojem vnitřní dráždivosti je neustálé překupování jednotlivých rolí v příběhu a skládání nových indicií k jejich rozlousknutí. Nejsou to přitom indicie v pravém slova smyslu, protože nevyžadují nějakou velkou mentální námahu – jsou to spíš návody, podle kterých se „případ“ rozlouskne.

Do sebe zahleděný přístup a takřka všudypřítomná samolibost (ideologie, Shyamalanovo obsazení do role génia, který změní chod dějin) má být zjevně vykoupen dvěma způsoby: 1) Apelováním za znovuobnovení víry ve velké příběhy (aniž by přitom Žena ve vodě byla velkým příběhem) a 2) emocionálním očištěním Giamattiho Clevelenda Heepa (aniž by v nás mohlo kvůli odosobněnému celku rezonovat alespoň tak jako Gibsonovo procitnutí ve Znameních). Jako by se sám Shyamalan při své posedlosti systémy odnaučil vypravěčství v klasickém slova smyslu. Pocitů se nelze až na výjimky dohrabat, nadsázka je místy až příliš vytoužená a krkolomná (viz Giamattiho špinavý knír nebo hašteření Asiatek v kuchyni) a celoživotní záliba v béčkových motivech a povznášení pokleslých žánrů se projevuje na šíleně renderovaných potvorách, tzv. scruntech, kteří jako by vyběhli z podfinancovaného hororového braku (anebo teenagerovských hororů, pokud to není to samé).

Oceňuji na Ženě originalitu, odvahu i duchaplnost některých scenáristických kliček a postupů. O některých kladech navíc není třeba diskutovat – i přes koktání vynikající Paul Giamatti (jasně převyšující totálně nevýraznou Bryce Dallas Howard), podmanivá hudba Jamese Newtona Howarda a chvályhodné technické provedení patřili k předem odhadnutelným devizám. Nemůžu se ale zbavit obavy, že Shyamalan definitivně zabloudil, když zapomněl svůj opus podávat nejen jako shluk významů a systematických hrátek, ale i jako voňavé divácké menu, které vzrušuje svým příběhem uvnitř. Že se stal otrokem svého vlastního mistrovství v konstruování inteligentního a duchaplného thrilleru s tunou interpretačních ploch. A dnes už nezná ten správný poměr přísad. Jak říká kolega Shushika, neškodilo by zvolnit a prokázat své kvality v žánrovém filmu podle cizího scénáře.