Už je tomu nějaký pátek, kdy se Jason Bourne proháněl našimi kiny jako nezastavitelná mašina na zabíjení s jediným cílem – najít svou minulost a zabít všechny, kteří mu v tom zabrání. Doug Liman ho tenkrát slušně nastartoval, ale až Paul Greengrass z něj udělal absolutního hrdinu uplynulé desetiletky. Ptát se dnes, jestli opakovaná spolupráce obou posledně jmenovaných bude záživná, je jako ptát se, jestli jablko bude chutnat zase jako jablko. Možná to bude jiná odrůda, ale vždycky to bude šťavnatý kus přírody se svou nezaměnitelnou chutí. V analogii k filmovému řemeslu můžeme klidně říct, že přijde-li na Greengrasse a Damona, pište si, že vždycky to bude adrenalinová jízda (se svou nezaměnitelnou chutí). Tenhle filmový zákon už z kronik pro uplynulé i příští roky nikdy nezmizí.

Spolupráce G+D v současnosti v mnohém připomíná spolupráci Martina Scorseseho a Roberta De Nira v letech sedmdesátých a osmdesátých, popř. spolupráci Tima Burtona a Johnnyho Deppa (po celou dobu :-). Režisér vlastní klíč ke svému dvornímu herci a dvorní herec moc dobře ví, co chce jeho loutkař vidět. Damon s Greengrassem najeli na společnou kolej a pádí vstříc společné vizi s obrovskou profesionalitou i jistotou, která se nepochybně zúročí v následujících letech ještě několikrát. Greengrass mašinu pohání svým šestým smyslem pro populární odrazy „lidských hrdinů“, kteří jsou pro současného diváka tolik potřební, a Damon prostě zase jednou JE tím lidským hrdinou, se kterým není problém se ztotožnit. Ubylo superschopností a zabíjení pomocí časopisů, ale neubylo lidského rozměru. A hlavně neubylo pocitu „koukám ti přes rameno a mám tě rád už po pěti minutách“. Damon má permanentně kameru buď za zády či před obličejem a vám skutečně záleží na tom, co najde za příštím rohem. A můžete si na něj skoro sáhnout.

Greengrassův kameraman opět hodně udýchaně štráduje po place a práce se stativem mu zjevně není moc dopřána (nebo ho nebaví). Kamera kmitá a permanentně navozuje pocit, že se děje něco strašně důležitého, u čeho by se měl člověk ošívat. Ale nemluvíme už o přehnané rozklepanosti, která některé momenty třetího Bournea poslala do horoucích pekel. Greengrass ubral na „zběsile uběhané kinetice“ a přidal více klidného vedení, které lépe koresponduje s pečlivým plánováním vojenských akcí a jejich průběhem. Znamená to jediné - zvýšení přehlednosti při zachování stejného stupně napětí.

A pokud jde o napětí, tady Zelená zóna neuvěřitelně perlí. Každou vteřinu se něco děje, něco důležitého řeší, střílí, běží, popř. všechno dohromady. Damon uhání ze scény do scény a nedostává takřka žádný prostor pro momenty, které by ho nechaly na pozadí scén, kde si pro sebe vyhrazuje prostor pouze zvuk a obrazotvornost a všechno se to snaží tvářit přemýšlivě. Neuvěřitelně pádící film nikdy nepřešlapává příliš dlouho na jednom místě a má naopak pořád co či koho nového prozkoumávat a zapojovat ho do řetězce událostí, které ani nemusí končit ničím velkým – samotný průběh a jeho tempo je poloviční „pointou“. Tou opravdovou (ne, to není spoiler) je ale fakt, že i „velký příběh“ s velkým a závažným tématem dokáže Paul Greengrass přetavit v souboj dvou mužů, svůj tolik osobitý a nesmazatelný trademark. Nejde sice o tolik osobní souboj titánů typu Bourne vs. Kirill (Karl Urban), nicméně i interakce postav v Zelené zóně pod burácející taktovkou hudební aparátu Johna Powella svádí k nadskočení ze sedačky. Zkrátka to šlape!

Samotnou zápletku a nosný děj není třeba nijak hluboce analyzovat, možná jen zamrzí, že se tváří zhruba o dvě třídy ambiciózněji, než čím ve skutečnosti opravdu je. Co si analyzovat zaslouží, je scénář jednotlivých dílčích momentů. Ten bohužel - ve snaze zjednodušit dialogy a zápletku na co nejpochopitelnější úroveň – v mnoha momentech přesahuje do prostého schematismu počítačové hry. V ní chodí voják z bodu A do bodu B, kde najde C, které ho nakonec dovede k D. Ze začátku to není úplně špatně a divák díky tomu zapluje do osidel hlavní zápletky velmi rychle a plynule (opravdu po dlouhé době jsem si u filmu z podobného prostředí řekl, že je velmi přehledný), ale časem to začne mrzet, zvláště jsou-li na ostatní aspekty filmu kladeny viditelně vyšší nároky. Scénář je jednoduchý a jednoduchým zůstane až do konce, kde si navíc viditelně vypomáhá filmovými klišé a náhodami, které do řemeslného ranku Paula Greengrasse, tak jak ho známe, prostě a jednoduše nepatří.

Ale co naplat. Všechno tohle uvažování smaže jeden jediný pohled hrdiny a vojáka, kterému není jedno, jestli si z něj vláda utahuje a posílá ho do akce jen ve jménu hloupých vyšších zájmů. A když má pocit, že to stojí za průzkum, jste v tom s ním. Zelená zóna upaluje jako dostihový vítěz a bylo by nefér jí tohle jedno zaškobrtnutí neodpustit, zvlášť když všechno ostatní (kamera, střih) přesahuje většinu současných filmů o několik řádů; Greengrass zvládá kočírovat detail i celek ve filmu, který komplikovaný obraz konfliktu v Iráku přetavuje v akční snímek s osobitým hrdinou, aniž by přitom ustupoval důležitým otázkám. A není jen dobře natočenou náborovou agitkou ve stylu Černého jestřába!