Co dostanete, když vezmete gun-fu z Johna Wicka, kontaktní akci z obou Raidů a mytologii z G. I. Joe, hodíte to do mixéru a výsledek v prakticky nesestříhané ani jinak dramaturgicky vyladěné podobě (tzv. „na Snydera“) vyplivnete na Netflix? Odpovědí je nový akční kousek režiséra Timo Tjahjantoa Ze stínů, který už se zhruba měsíc povaluje na serverech streamovacího giganta, aniž by tomu kdokoli věnoval větší pozornost. Je to škoda? Pojďme si to rozebrat.

Na úvod je třeba říct, že ta srovnání s řadou známějších akčních fláků posledních let se tady hledají fakt snadno. Tjahjanto, který mimochodem jako další chystá pokračování Nobodyho s Odenkirkem, očividně pro svůj intenzivní výlet do světa tajných organizací, zabijáků, zrádců, gangsterů a indonéských slumů hledal inspiraci všude možně. A tak zatímco jeho novinka v těch lepších chvílích připomíná všechny výše zmíněné, disponuje zároveň i veškerými jejich neduhy. A protože má 144 minut a příběh, který by šel odvyprávět v 90, logicky ty neduhy s přibývajícím časem vynikají čím dál tím víc.

Zápletka se točí okolo obávané organizace Shadow, jež operuje po celém světě, a na jejímž hledáčku se ocitnout nechcete, ani pokud jste hlava nejmenované japonské mafie ukrytá na jakémsi tajném místě obklopená bandou po zuby ozbrojených bodyguardů. Od prvních linek dialogů je pak bohužel jasné, že scénář tady bude na vedlejší koleji, jakmile se však spustí brutální akční hody střídající hned několik forem boje (stealth, katany, zbraně), rádi to snímku prominete s nadějí, že z toho vyleze alespoň slušné guilty pleasure. Minimálně takhle ze začátku.

Každopádně jen co povedená úvodní sekvence skončí, dozvídáme se, že jakákoli morální zaváhání se mezi „shadows“ tvrdě trestají, a jelikož přesně toho se mladá assassinka s přezdívkou „13“ dopustila, je poslána do Jakarty, aby se zotavila a nedělala další potíže. To se ale ukáže jako zásadní podcenění situace, protože jakmile jednou 13ka projeví emoce a je vhozena do opravdového světa, který umí být navíc velmi krutý, nedokáže stát stranou. Konkrétně se tak začne mstít za smrt matky malého kluka bydlícího v bytě naproti, kterou mají na svědomí ty největší hovada místního podsvětí. A dál bych děj fakt nerad rozebíral, protože je tam ještě několik nečekaných odboček, subplotů, navíc to má víc konců než Pán prstenů a hlavně – nic z toho není podstatné.

Zásadní je, že jakmile se rozjede tato hlavní dějová linka, vzpomenete si u toho se slzou v oku ještě na letošního Monkey Mana, který si, aspoň co se vytváření atmosféry, rozebrání kultury, budování motivací hlavního hrdiny i záporáků a nakonec celkového designu světa týče, s tímto snadno vytírá zadek. Kde tak naopak Ze stínů sbírá plusové body, jsou zkrátka a dobře délka a přehlednost akčních scén ještě ve spojení s až nevídanou mírou násilí. Tjahjanto se v tomto smyslu dost vyřádil. I tohle ale postupem času může pro mnohé začít být spíše ubíjející.

Problém je, že zatímco se hlavní hrdinka jako buldozer probourává místní gangsterkou hierarchií a jedna akční sekvence střídá druhou, ve finále jich je ve filmu tolik, až vám začnou mírně splývat. Během sledování mi to upřímně tolik nevadilo, protože to po celou dobu mělo solidní spád a já se celkem slušně bavil. Nyní pár týdnů od zhlédnutí mám ale velký problém vzpomenout si na jakýkoli specifický moment. S výjimkou úvodu a dejme tomu posledních patnácti minut. Zatímco Gareth Evans i Chad Stahelski zvládli vykouzlit ikonické akční sekvence o nichž se můžeme bavit ještě roky poté, Ze stínů je jednoduše tak přecpaný, že všechny zajímavé nápady v něm zanikají.

Přehrajte si trailer Když se k tomu přidá fakt, že tu prakticky nedochází k prokreslování postav (přestože se to zcela seriózně snaží o přesah a hloubku), rázem si musíte pokládat otázku, proč teda vůbec má smysl film sledovat. Po tom všem, co jste si přečetli, asi leckoho moje odpověď překvapí (a leckoho ne). Protože je to zkrátka zábavné. Ano, je toho moc, je to objektivně příliš dlouhé, postavy nejsou kdovíjak zajímavé a všechno už jste někde viděli. Nemluvě o tom, jak selhávají ty podzápletky se snahami o budování světa. Jenže přes to všechno ty zhruba dvě a půl hoďky nečekaně rychle utečou, skákání z akce do akce vás nenechá vydechnout a byť jsem před chvílí tvrdil, že vám na postavách nebude záležet, tak po tom vyčerpávajícím tragickém a řádně krvavém pekle, jakým si 13ka projde, jí ve finále stejně budete držet palce, aby z toho vyvázla živá. Nebo možná ne, poslední dobou už si nejsem jistý ničím. Vím však, že Timo Tjahjanto má akčním fandům rozhodně co nabídnout, a že když si příště nebude sám psát scénář a bude za ním stát někdo, kdo ho bude maličko krotit, může z něj vypadnout zatraceně dobrý film.