Jaro je tu a chce nabídnout všem akčním fanouškům pořádnou nakládačku. Zatímco dřív bylo revolucí, když blockbusterová sezóna začala prvním květnovým týdnem, teď už nejsou výjimkou ani dubnové premiéry s velkým P a komerce se nám pomalu probourává skrz březen i do zimy. G. I. Joe: Odveta, Nevědomí, Pád Bílého Domu, Jack a obři... to všechno jsou ambiciózní předehry před hlavními letními chody (sezóna doopravdy začne až s Rychle a zběsile 6 a Iron Manem 3). Jeden film ale do tohohle line-upu nepatří. G. I. Joe měl mít původně premiéru v podstatě před rokem a i v tomhle novém slotu působí jako zbrklý předskokan. Navíc s cenovkou 185 milionů dolarů, což vzhledem k obsazení nepříliš výdělečnými akčními hrdiny a návaznosti na film, který tak-tak vydělal, vzbuzuje dojem, že se někdo zbláznil. Nebo že Hasbro půlku filmu zaplatilo ze své kapsy, aby prodalo ještě víc hraček. Ať to bylo jakkoliv, za každou bezhlavou akční fašírku jsme vděční. Jen nesmí tu hlavu ztratit úplně, což v případě přetáček a vylepšování 3D efektů v tomhle případě reálně hrozilo. Takže jaký vlastně je staronový G. I. Joe 2?

Je to předražená akční blbina se scénářem z devadesátek, triky z roku 2009 a velmi, velmi nevyváženým hereckým týmem. Je až zarážející, že za použití naprosto odlišných prostředků ve výsledku působí podobně jako jednička - jakmile člověk odhodí svůj původní mozek a použije záložní, pokud možno od někoho, kdo nedávno dohrál poslední Call of Duty, tráví většinu volného času v naší Bitvě buchet a sype si na tousty kreatin, protože chce být jako Rock (nebo alespoň z půlky jako Rock), kde jsem se to v téhle větě zamotal? Jo, už vím, prostě zapomeňte na všechno, co vám říkali při bezpečnostní instruktáži v letadle. Jakmile to začne padat, užijte si to do poslední vteřiny.

Druhý Joe má vynikající nákop. Je vidět, že právě tady se přitáčelo podle dojmů z testovacích projekcí a Jon M. Chu přesně ví, co jeho ajfounová generace chce. Rychlé obrázky, rychlé hlášky a rychlé přestřelky. Týmová souhra Dukea a Rocka probíhá na fyzické i verbální frontě celkem nerušeně a zkratkovitost celé úvodní mise nijak neotravuje, ba naopak, jsou to přece profíci, takže když si ze severokorejského armádního Kauflandu odnášejí po dvou minutách jadernou okurku, nikdo se ničemu nediví. Jenže už tady doutná rozbuška. Už tady mnozí vytuší, jak moc bude G. I. Joe 2 povrchní.

A teď nemyslím povrchní jako dementní. Teď mluvím o syndromu, kterému Američani říkají vanilková zmrzlina. Je fajn, chutná každému, ale po třech soustech přestanete její chuť vnímat a klidně byste mohli jíst hřebíky, nástěnkový chleba nebo netříděný odpad. Jon M. Chu má v hlavě srovnané, co chce točit a co od něj očekává publikum. V tomhle ohledu je druhý Joe podstatně sebevědomější než ten první, do kterého Hollywood bez okolků nasypal všechna klišé a z mixéru pak vyletěl snímek, který nešlo brát vážně... byl to popíkový kýč s hláškami, ze kterých se zvedal kufr nebo alespoň oči v sloup. Ale v jeho demenci je určité kouzlo, díky kterému ho vezmete na milost. U dvojky jde spíš o lítost... Chu ví co, to ale neznamená, že ví jak.

Akčních scén je tu spousta. Přestřelky, bitky, honičky, autoválky, obří exploze, odpalování jaderných zbraní, na co si jen vzpomenete. A přesto je film nejsilnější v momentech, kdy je kolem ticho a postavy si mohou trochu pokecat. A teď nemluvím o odhalování vlastního nitra (i když Adrianne Palicki to odhalování zvládá skvěle), ale o takové té klasické bromanci. Snake Eyes a Storm Shadow znovu nad všemi vyčnívají, ale tentokrát je hlavním machrem The Rock. Jeho neporazitelnost sice získá (naprosto nepřesvědčivé) šrámy, ale hlášky jsou nepřeslechnutelné, bicepsy nepřehlédnutelné a nelze než za tu postavu poděkovat, protože dokud nepřijde Bruce Willis ve svém krátkém, ale povedeném cameu, z něhož přímo sálá postava Johna Matrixe, je Rock vaší jedinou oporou. Adrianne je totiž jen sexy a D.J. Cotrona hraje tak mizerně, že si nejste jako diváci jistí, zda je či není dvojitým agentem. Co se týče Kobry, tam má půlka lidí na hlavě masky, takže se v nich charismatu nedořežete. A přesto v hlavě pár hodin po zhlédnutí nejvíc utkví scény, v nichž se plivou slova a nikoliv náboje. Představovačka hi-tech věznice, představovačka Willisova obýváku a vlastně jakákoliv scéna s americkým prezidentem, kterého si Jonathan Pryce střihnul s ještě větší chutí než kdysi bondovského záporáka.

Film je jako vanilková zmrzlina. Fajn na první líznutí, ale pak se chuť a zájem rychle vytrácí. Zkrátka se do toho musíte trochu nutit.Jenže tahle herecká chemie drží film jen během vysvětlovaček. A těm Chu moc prostoru nedal. Moc dobře věděl, že diváci chtějí Call of Duty: Live. A tak jim zkusil dát to, co pokřivilo videoherní žánr. A málem to zlomilo vaz jemu. Akce v G. I. Joeovi 2 je totiž hrozně roztěkaná. Někdo někam běží, cestou zapíchne tři lidi vpravo, dvěma vlevo prostřelí hlavu a chlápkovi na středu zlomí vaz během dvojitého salta s vrutem. Choreografie je naprosto ok, stejně jako práce kaskadérů, ale všechno se děje tak mimochodem, že vás to začne štvát! Chu ví, jak má akční scéna vypadat, ale naprosto mu chybí smysl pro timing a flow. Neví, že si musí dát během fatality na čas, nechápe, že raketometný střih je fajn u tanečních filmů a hudebních videí, ale nefunguje u akční scény, zvlášť když v ní účinkují herci, kteří zvládnou vypadat věrohodně i v dlouhém, přehledném záběru. Kdyby se tolik prostoru, kolik se věnuje zpomalenému pochodování bok po boku, nebo klapání závěrů palných zbraní těsně před akcí, věnovalo jednotlivým postavám, když řezničí nepřátelské pěšáky, svět by byl mnohem hezčí. Jedna, dvě takové scény a vy baštíte vanilkovou zmrzlinu - už je vám úplně jedno, co se děje, kolik Rock pomlátí lidí, protože to všechno vypadá stejně a lidi za kamerou to jen nezaujatě snímají. Je to průšvih, protože film za 185 milionů vypadá jako druhá liga za polovic.

Absencí bezkoulovatosti se může pochlubit jen duel Snakea a Shadowa, který vypadá jako dostaveníčko černého a bílého Stiga z Top Gearu. Jenže tohle už jsme měli v jedničce... a líp! Následný nindžovský duel mezi horami Himalájí, jež nám mazali kolem huby v každém traileru, je ovšem už jen trapnou ukázkou přehlcení druhořadou akcí bez ladu a skladu. A když už jsme u trailerů - ten explodující Londýn je dechberoucí, ale poděkujme za něj trikařům, nikoliv kameramanům nebo režisérovi. Po eiffelovce v jedničce je to hezký "step up", ale opět tak lhostejný, že z něj nemáte ani zdaleka takovou husinu jako u Sommerse. Ten si akci pohlídat uměl, protože měl zkušenosti. A i když se trochu topil v gadgetech, alespoň je po cestě trochu vysvětlil. Tady máme spoustu hraček made in Cobra, ale nikdo se neobtěžuje se o nich trochu rozpovídat na kameru. Škoda.


Přehrajte si trailer Ale přes všechnu tu kritiku na to půjdu zítra znovu. Kvůli Rockovi a jeho zálibě v obřích bouchačkách. Kvůli Willisovi a jeho chvilkovému návratu ke cool akčním veteránům (důchod mu sluší). Kvůli Snakeovi a jeho teflonovému meči. Kvůli té naprosto dementní béčkové poetice, která se do kin dostala už jen proto, že je tlačena hromadnou levného hračkářského plastu z Číny. Je to jako kdyby Seagal zhubnul padesát kilo a fakt natočil třetí Přepadení, odehrávající se v moskevském metru. Bylo by to úplně mimo mísu, ale svým způsobem byste tomu fandili. Už jen proto, že k tomu fakt došlo. Druhý Joe bude pravděpodobně komerční průšvih biblických rozměrů a ještě o trochu víc potopí akční žánr. Ale i když Jon M. Chu akčňáky neumí moc točit, alespoň dost dobře chápe, že je svět potřebuje. Dalších armádních blockbusterů za dvě stě milionů už se asi nedočkáme, ostatně i ti čtvrtí Transformeři působí jako akčňák točený na úvěr od Hasbra. Proto vezměte tuhle partičku na milost... navzdory tomu, že na fotkách působí epičtěji než ve čtyřiadvaceti snímcích za vteřinu.

P.S. 3D je naprosto nadbytečné, ale v Premiere Cinemas mají nový trojrozměrný bazmek od Sony, který jen minimálně ztmavuje a vůbec působí... ehm... působivě.  

P.P.S. V Premiere Cinemas taky poběží Joe v Dolby Atmos. Velmi hlasité, velmi efektní.

P.P.P.S. Ne, těch koláčků co tam byly jako občerstvení jsem se ani nedotkl, takže si nepřipadám hloupě, když jim tu dělám reklamu.

P.P.P.P.S. Ano, to je pravda, Františku. Dal jsem si jeden pomerančový džus. Jeden!