Bratislavská rodačka Mira Fornay už více než dekádu balancuje na hraně alternativního proudu, nejvýrazněji do všeobecného povědomí zasáhla roku 2013 oceňovaným dramatem Můj pes Killer. Ten svérázně mapoval řadu společenských neduhů, od rasismu po odosobněné vztahy, a v podobném duchu pokračuje i režisérčina novinka, která po premiéře na Letní filmové škole nastoupí do distribuce v polovině října. Ani v tomto případě nelze čekat dílo, které by šlo divákovi na ruku, což by samo o sobě nebylo nic špatného – kdyby však v naplňování svých okázalých snah nezůstávalo na půli cesty.

Hlavním tématem filmu je domácí násilí. To je dobré vědět hned ze začátku, protože ze samotného vyprávění to úplně patrné není – což je paradoxně ku prospěchu věci. Nesledujeme tradičně melodramaticky laděné drama o trpící ženě, která čelí psychickému i fyzickému tlaku ze strany zlověstného muže (aneb zdravíme Plynové i Petrolejové lampy). Naopak jsme svědky téměř neuchopitelného děje kdesi v surrealisticko-dadaistických antinarativních hlubinách.

Většinu bezmála dvouhodinové stopáže sledujeme Jaroslava Plesla jakožto zmateného muže, který se snaží dostat ke svým dětem. Videoherně-pohádkovou logikou však musí splnit řadu úkolů zahrnující jeho příbuzné a další blízké lidi. Čili aby se k dětem dostal, musí od babičky získat klíč; ten dostane tehdy, když přesvědčí svou manželku; ta zase chce získat byt od matky a tak dále a tak dále. Zachmuřený hrdina postupně plní úkoly a když během této činnosti zemře, vrací se k určitému checkpointu. Zní to dost šíleně, jenže také zábavněji, než jak to ve skutečnosti na diváka působí.

Mira Fornay na několika úrovních buduje skutečné vztahové peklo. Všichni jsme utvářeni svou rodinou a možná si říkáme, že kdyby naše výchozí podmínky byly jiné, byl by i náš život lepší – jenže to vše je jen klam. Režisérka vycházela z dlouhodobých rešerší se samotnými násilníky i jejich oběťmi, a právě tuto obecně přijímanou iluzi se snímkem snažila rozbít. Totéž platí o klasické kauzalitě – našem očekávání, že chování lidí dává smysl a je možné ho vysvětlit. To u domácího násilí a přidružených vztahových zel však povětšinou neplatí, což právě zmíněná videoherní logika dává do výrazného kontrapunktu. Fornay jde cíleně po emocích, po prožitku plynoucím ze situační tragiky. 

O filmu se velmi dobře mluví a přemýšlí, jenže divácký zážitek je místy skutečně nevýrazný a mdlý. Zřejmě se opět jedná o snahu přiblížit vyprázdněnost života v násilnickém vztahu, kde se nepředvídatelně střídá rychlá akce s táhlou, ubíjející nudou, jenže pro spoustu diváků se bude jednat o příliš velké sousto. Tohle je skutečně hardcore art, který má své místo spíše ve festivalovém programu nežli běžné distribuci. Jednotlivé scény jsou leckdy velmi zdlouhavé a zjevně záměrně stojí na utahaném tempu. Minimum hudby a ruční kamera pak umocňují zjevně chudé podmínky produkce, zároveň se však daří z tohoto produkčního mála vytěžit docela hodně. Občasná pomrknutí po prvcích antického dramatu tak ještě umocní výsledný dojem - ambice byly velké, nápadů také nebylo málo, ovšem realizaci zanechává pachuť nedodělku.