„Všichni jsme ve stoce, ale někteří z nás upírají zrak na hvězdy,“ pronáší jedna z postav Wildeovy hry Vějíř lady Windermerové. A podobný sentiment evokuje i narátořin hlas ve snímku Záblesky naděje, když podmínky přežití ve shonu, hnusu, kráse Bombaje popisuje touto větou: „Musíte té iluzi věřit, nebo se zblázníte.“

Bombaj, tak jak ji představuje indická režisérka a bombajská rodačka Payal Kapadia, není městem idealizovaným evropským pohledem orientalismu, ale živoucí, hlučné místo, prezentované nesentimentálně, občas nehostinně, jakkoliv je snímané překrásně, skýtající svým postavám útulek i útlak. 

Snímkem nás provázejí dvě všední obyvatelky Bombaje, zdravotní sestry a zároveň spolubydlící. O tom, že jde o spolubydlení spíše vlivem okolností vypovídá i to, že to jsou ženy výrazně odlišného věku a temperamentu. 

Prabha (Kani Kusruti) pracuje v nemocnici jako vrchní sestra. Sexuálně rezervovaná, vdaná za muže, kterého jí domluvili rodiče a který krátce po svatbě odjel pracovně do Německa, odkud se jí přestal ozývat. Prabha neví přesně, zda a jak jít dál, a stále o sobě i vlivem konzervativního prostřední přemýšlí jako o zadané. Není však chladná, jak nasvědčuje dojemná scéna, v níž anonymně obdrží luxusní vařič rýže poslaný z Německa, a ona ho jako symbol polozapomenutého svazku po nocím vřele objímá. 

Její spolubydlící Anu (Divya Prabha) si neumí představit, že by se neprovdala z lásky a vzpouzí se proti předjednanému sňatku, do níž ji nutí rodiče. Randí po svém, a dokonce s muslimem, za což ji její okolí napomíná. Nepříjemné momenty slutshamingu, kterým ji okolní ženy ztrpčují život, kontrastují naopak drobné momenty ženského souručenství, jako když za Anu přijde zoufalá žena s tím, že její manžel nepřistoupí na vasektomii, přestože mají mnoho dětí a stát ji nejen hradí, ale dokonce finančně odměňuje, a Anu unavené matce pomůže tím, že vezme antikoncepční pilulky do hrsti.

Režisérčin předchozí snímek Noc nevědomosti obdržel v Cannes cenu pro nejlepší dokument a dokumentární metodu režisérka užívá i při sledování osudů nejen protagonistek, ale všech živých tvorů Bombaje. Následuje Prahbu a Anu v jejich každodennosti, v níž ale dokáže vypozorovat momenty drobné všednodenní poezie (tu začne nudící se Anu přikládat stetoskop k okolo ležícím objektům a naslouchat tepu věcí, jindy kamera dlí až impresionisticky na světelném znečištění Bombaje). Originální, značně poetičtější název filmu All We Imagine as Light upomíná na symboliku světla, s níž Payal hojně pracuje. 

Velkým tématem Záblesků naděje je též to, jak nás velkoměsta sbližují i oddělují. Film zobrazuje etnické a náboženské rozdíly a problémy jak současné Indie (včetně nenasytných developerů), tak obyčejných Indů, a dělá to přitom nanejvýš observačně a nevtíravě. Téměř mimoděk zmíní i mýtus babylonské věže, když jedna z postarších žen o stavebních pracích ve městě hovoří takto: „stavějí své věže vyšší a vyšší a myslí si, že tak nahradí boha“. 

Při vzpomínce na dětství konstatuje mladík, s nímž Anu randí, že soumrak býval na venkově momentem, kdy skončilo hraní a muselo se domů, zatímco v Bombaji představuje pro utahanou pracující třídu noc jediný čas, kdy se může věnovat hrám a volnočasovým aktivitám. Kontrast dne a noci, megalopole a venkova, ještě zesiluje poslední třetina snímku, která se přesouvá do přímořské vesnice ležící v džungli, a Kapadia se nebojí uplatňovat animální city či prvky magického realismu. 

Bezmála magicky, a přitom technicky precizně snímá film kameraman Ranabir Das, který kombinuje dokumentární kameru sociálního dramatu se symbolismem. Množství a zdroj světla tu velmi často ilustruje, v jakém stadiu se postavy nacházejí. Dostaví se též platónské podobenství o jeskyni, z níž člověk vyjde do světa idejí – a postavy se po její návštěvě skutečně chovají idealističtěji.

Muž, který se o Prabhu uchází a přitom si na život v Bombaji nemůže zvyknout, si v jedné scéně stěžuje na obtížnost místního jazyka a ilustruje to na matoucím slově „kal“, jež znamená včera i zítra. Záblesky ukazují, že se možná včerejšek podobá zítřku, jeden den druhému, ale přesto je každý unikátní. A podobně unikátní, poetický i vypozorovaný, je i snímek režisérky Payal Kapadiy, která ukazuje život jako pásmo záblesků něhy a naděje.