Další z výpovědí o mileniálech? Proč ne! Zkušený, cenami ověnčený režisér a scenárista Jacques Audiard má za sebou řadu poutavých dramat (jako třeba Prorok či Dheepan), avšak jeho pohled na dnešní mladou generaci žijící v nezvykle nefotogenických čtvrtích Paříže je navzdory filmařské zdatnosti poněkud nepřínosný.

Pro Audiarda netypická černobílá kamera umocňuje zašedlost prostředí, v nichž se trojice (z určitého úhlu pohledu čtveřice) postav pohybuje. Čtvrť Les Olympiades je známá díky vysokým panelákům a věžákům, které zde byly v 70. letech postaveny. Tato část jižní Paříže je známá i největší čínskou čtvrtí v Evropě, v součtu se tak jedná o zcela jinou tvář města lásky, než na jakou jsme z filmů zvyklí. I zde se však odehrávají každodenní vztahová dramata.

Fragmentární vyprávění sleduje několik vcelku obyčejných postav, jež v této lokalitě žijí, pracují a občas i milují. Filmově neokoukaní Lucie Zhang a Makita Samba předvádějí suverénně, avšak civilní výkony, ještě o stupeň výraznější výkon si připisuje zkušenější Noémie Merlant. Kvartet uzavírá menší rolí Jehnny Beth, všichni hrdinové se však především podřizují celku: Představují vcelku komplexně vystavěné figury, které jsou v mnoha ohledech zcela obyčejné, avšak díky tomu i usouvztažnitelné a pochopitelné.

Mladá žena tak bojuje s vlastní sexualitou, dívka asijského původu se protlouká cizí kulturou, na mudrování ambiciózního učitele zase nikdo není zvědavý. Postavy se přibližují a zase vzdalují, složitě (a často emočně bolestivě) hledají hranice mezi přátelstvím a láskou, kamarádským a partnerským vztahem. Nejednou se spolu vyspí a až posléze se snaží vzájemný vztah definovat. Tělesnost, často zobrazená poměrně explicitně, je přitom hlavním vodítkem k poznávání druhých. Dá se takto uspokojivě žít?

Audiardovi s přípravou pomáhaly scenáristka Léa Mysius a především auteurka Céline Sciamma, která předloni zaujala podařeným Portrétem dívky v plamenech. Příběhové epizodky navíc vycházejí z krátkých komiksů Adriana Tomineho, což je patrné v pozitivním i negativním slova smyslu. Na jednu stranu je dobře, že se devětašedesátiletý Audiard nepouštěl do pochopení mnohem mladší generace na vlastní pěst; epizodický základ se však projevuje i ve značné roztříštěnosti scénáře, který spíše nastřeluje momentky ze života postav, než aby sevřeně vyprávěl odněkud někam směřující příběh. Což není samo o sobě špatně, ale z diváckého pohledu schází originalita či objevnost jednotlivých pasáží.

Bezútěšnost a určitá vyprázdněnost života se převtěluje do vyprávění, jemuž chybí pevná struktura a směřování. Vkrádá se pocit, že bychom se stejně dobře mohli dívat na jakékoli jiné postavy, jejichž každodenní pachtění by s největší pravděpodobností vypadalo stejně. Jistě se jedná o tvůrčí záměr, který trefně předává náladu (nejen této) generace. Audiard chytře a zkušeně brouzdá napříč tématy a situacemi, jež se jen málokdy dočkají uspokojivého završení. Symptomatické? Rozhodně. Přelomové či skutečně podnětné? Spíše ne.