Co si budeme nalhávat - za mořem měli vždycky rádi cizojazyčné tituly, které na hollywoodské žánrové vzorce nahlížejí způsobem, jenž je daným zeměpisným šířkám vlastní. Prorok má i díky tomu velkou šanci urvat „neanglického Oscara“ pro Francii, zvlášť když jej favorizují odborná sdružení a Velká cena ze slovutného festivalu v Cannes.

Zkušený režisér Jacques Audiard pracuje po svém s dvěma výsostně americkými žánry. Jeho Prorok jednak obohacuje množinu vězeňských dramat, hlavně je ale další gangsterskou ságou, originálně situovanou výhradně do období výkonu trestu. Během těch několika let, které si analfabet Malik odpykává ve vězení, se rozhýbává další archetypální příběh o zrodu velkého bosse. Neokoukaná je na něm samovolnost – nenápadný sled událostí, které osamělého losera tlačí na vrchol potravního řetězce, aniž by on sám v něm stoupal díky enormní píli, odhodlání nebo pečlivě prokalkulovaným činům.

Film v tomhle kopíruje „nevyzpytatelnost cest Páně“, jež nelze zredukovat na dva až tři zlomové momenty. Trpělivě provází svou hlavní postavu a postupně sleduje její vzestup. Audriard přizpůsobuje rytmus svého filmu vězeňské nudě, i skutečnosti, že něco zásadního se změní třeba v horizontu týdnů a měsíců (vydatně mu pomáhá Tahar Rahim v ústřední roli – ač se nezmění v gestech či vzhledu, drobné nuance jeho vývoj prozradí). Záludnost se však skrývá v ubíjející dvouapůlhodinové stopáži, jíž malé a často vlastně bezvýznamné epizodky, lemující jízdu vzhůru, nezvládnou utáhnout.

Takže i když film technicky, herecky a tematicky převyšuje cokoliv z české kinematografie, vnitřní náboj si udržet nedokáže. Mezi úvodem a závěrem se Prorok rozplizne do nesoudržného a vlastně i „nepoutavého“ tvaru. Autentické vylíčení vězeňského života je prokládáno impulzivními násilnými výlevy, stejně tak i snovými dialogy s Malikovou první obětí, nebo zcizujícími titulky. Navíc párkrát mimoděčně ťukne do obecnějších motivů a přisune se k významům náboženským a společensko-politickým, což možná rozšiřuje jeho pole působnosti, ale ještě víc utlumuje jeho pole silové.

Samozřejmě v téhle výrazové mnohosti může někdo najít jisté zalíbení a bránit Proroka jako otevřenější polemiku se schématy gangsterek, ale… s filmem, který je o čtvrt hodiny kratší než Kmotr, a přitom působí třikrát delším dojmem, mám jednoduše problém. Prorok pojednává víceméně o tomtéž, co jiné zločinecké kroniky, jen je zemitější a neopírá se o tak snadno čitelnou a přístupnou dramatickou konstrukci. Jenže nakonec se beztak uchýlí ke třem zásadním, ikonickým výjevům (auto, lavičky, závěr), které by zrovinka do Kmotra 4 zapadly bez větších problémů.

Prorok tedy nakonec taky zjednodušuje. Taky vtěsnává mnohaletou pouť do několika málo všeříkajících momentů. Dohrabat se k nim stojí za to. Ale v jiném filmu by to jistě nebylo tak úmorné.