Britská věznice Maze roku 1981 za vlády premiérky Margaret Thatcherové. Řetězová hladovka, kterou si radikálové z IRA chtěli na vládě vymoct status politického vězně, si nakonec vyžádala deset obětí. Bobby Sands byl první.

Film Hlad od Stevea tak-bych-se-chtěl-jmenovat-taky McQueena není z těch, který by se kdovíjak lísal do divácké přízně. Chvílemi se dokonce zdá, jakoby se snažil být záměrnou antitezí k zavedenému subžánru vězeňských dramat. Subžánru, který je paradoxně divácky o to oblíbenější, oč víc potvrzuje konvencí a naplňuje očekávání.

Hlad nechutná. Naopak má rozvolněnou příběhovou linku, ztrácející se ve sledu dlouhých scén postrádajících gradaci. Není se tu vlastně co divit těm, jejichž modlou je spád, chtějí karty po celou hru pěkně na stole a vemlouvavé herectví. Snadno lze totiž namítnout, že Hlad vlastně ani žádný příběh nemá, že jde jen o črtu, situaci roztaženou na hodinu čtyřicet. Nezvykle dlouho také hledá svého hrdinu. Těká po aktérech, jakoby hledal to správné oko a s ním úhel pohledu. Když ho nakonec v polovině filmu najde, nesnaží se nám ho přiblížit. Hlubší ponor, či chcete-li ztotožnění, nenabízí ani přibližně dvacetiminutový dialog (respektive dva monology na tři záběry), jímž  film přechází od popisu situace ve vězení k exemplární ukázce toho, když ideál zvítězí nad pudem sebezáchovy. Zazní sice všechna zásadní pro a proti chystaného záměru, ale i tady je Sands stále za chlapíka, jehož umanutost a radikalizmus se nás citově hlouběji nedotýkají.

Asi největším „kamenem úrazu“ je skutečnost, že Sands není typem hrdiny, který by bojoval za přímočaře spravedlivou věc, která má ozvučnost i mimo svět mříží. Není tím, kdo by v lapáku zřizoval knihovnu, připravoval kolegu na maturitu, organizoval útěk nebo povstání a po nocích se v tichu cely toulal po hvězdách. Není sympatický, jen hladový, zabejčený a pořádně naštvaný. Je rebelem s příčinou. Sands se nehodlá změnit, odmítá přistoupit na kompromisy, nekomunikuje s vnucenými autoritami a svou nepolepšitelnost stvrzuje řízenou sebedestrukcí…

Obrazově McQueen vsadil na minimalistické podání, kdy většinu scén pokryjí 2-3 statické záběry, kterým dynamiku dodává vnitrozáběrový decentní pohyb a výrazné komponování. Jeho obrazy jsou sice strohé (a mluví se v nich jen tehdy, když je to nezbytně nutné), ale pro zvolený záměr jsou naprosto funkční a nádavkem až jaksi zenově krásné. Je vidět, že  přístup „moc nehýbat kamerou“ se u začátečníků těší docela velké oblibě (v roce 2005 takhle debutoval Bennett Miller s Capote, letos přichází Van Diemen's Land, jehož živočišný trailer dokonce končí příhodnou hláškou „Hunger is a strange silence“), protože s trochou nadání a spolehlivým kameramanem na výsledku nejde moc zkazit a tyhle filmy nakonec vizuálně obstojí víc než jednu sezónu. Dokonce mají šanci stát se referenčními snímky pro každou další filmařskou generaci, což u akčňáků platit nebude.

Steve McQueen divákovi neznalému historických okolností nic nevysvětluje,  neuvádí jej do situace postupnou distribucí informací, ani nedává návod, jak Hlad konzumovat, spíš nás hodí rovnou do vody – plav si nebo se utop. Zvolil si estetiku, zvolil si nekošer úhel pohledu, s nímž se dalo již předem očekávat, že jej určitá část kritiky a diváků nařkne ze schvalování terorizmu (což se i stalo), a stejně jako Sands svůj záměr dotáhl do konce.  Jeho perspektiva je interesantní právě tím, jak málo se snaží opakovat stokrát slyšená sdělení. V posledních letech jsme přece viděli nemálo filmů na společenskou objednávku, pojednávající o boji s terorizmem, které utvrzovaly obraz zákeřného, všehoschopného, všudypřítomného a hlavně zcela dehumanizovaného nepřítele, kterého je třeba stůj co stůj vykouřit z děr. Nepřítele, se kterým se nevyjednává. Nepřítele, kterého je potřeba vyhubit. Bijáky to byly leckdy zábavné, ale co naplat, myšlenkově náš příliš neposunuly, jen vedly k dalšímu vyhrocení kategorií my-oni. Na konci si pak mohly vybrat, jestli skončí v chlívku všeobecné nenávisti ke všemu neznámému nebo naopak popření všech odlišností. Jakoby nebylo nic mezi.

Je však přece možné ukazovat bez toho, aniž by se zobrazovanému přitakávalo, uvádět do souvislostí, vztahů a interakcí. Umělci to mají, domnívám se, přímo za povinnost. Jakto, že nám nevadí věčně nenažraný Hannibal Lecter, ale Hitlera chceme kolovrátkově vidět jako mýtické, od světa odtržené zlo a nestojíme o podvratné pohledy na teroristy (co se jen režisér Ráj hned teď asi navysvětloval)? McQueenovi teroristé jsou naprosto odhalení, většinu času doslova fyzicky. Močí z cel, s pomocí exkrementů na zdech vytvářejí akční umění (no, spíš mazanice), koexistují s červy, nechávají se řezat na hodně bolavých místech, ale táhnou svoji káru dál. Budete se ptát proč. Stejně jako McQueen nenabízí nosné vstupní informace, nenabízí ani odpovědi. Zároveň vytvořil dostatek situací, aby se bylo při uvažování od čeho odrazit, začít se ptát, uvažovat o extrémech kolem sebe i v nás, najít si své vlastní. McQueenova perspektiva trochu připomíná vyzrálý (vynikající) dokument Errola Morrise Standardní pracovní postup o brutálních metodách dozorců v Abú Ghraj, kde ani jednou podprahově nezazní, že terorizmus je oprávněný způsob boje, ale nepřeslechnutelně stejně vycítíte, že s naším světem je cosi v nepořádku. A to stačí.

Zajímalo by mě, jakou diváckou odezvu měl Hlad třeba v Severním Irsku, kde má Sandsův příběh neporovnatelně větší ozvučnost než v Čechách, a určitě tam působí mnohem třaskavěji. Tady, troufám si předpovědět, projde kiny bez většího ohlasu. Což je škoda. Snad jej uvidí alespoň ti, které v budoucnu inspiruje k podobně dobrým debutům. Ostatně, jaký náš politický radikál / delikvent posledních dvou tří dekád by nám stál za nekonvenční portrét, mediální bouři, případně za rebelii? Který tvůrce ukáže koule jako první? Ne tak rychle, Petře Jákle…

P.S. Malá douška: Pokud plánujete projekci s partnerem/partnerkou zastávající často výrazně protichůdná stanoviska, může se stát, že si Hladem nezaděláte na návštěvu nejbližšího fast-foodu, ale na pořádnou slovní potyčku. My se ženou se o Hlad docela pěkně pohádali. Teď po půl roce už je to naštěstí ok…