Je tomu téměř rok, co mělo Na dřeň premiéru na festivalu v Cannes. Tenhle odvážný francouzsko-belgický projekt získal od té doby řadu festivalových cen a uchvátil nejen americké kritiky. Jeho česká premiéra tak přichází pět minut po dvanácté, za sebe ale říkám, že to až tak moc nevadí.

Příběh neomaleného vyhazovače, který začíná propadat trenérce kosatek, je totiž překvapivě chladnou festivalovkou, na které není moc co oceňovat. Jistě, po půl hodince přichází bolestivý, avšak v trailerech i jinde provařený zvrat, který postavu Marion Cotillard připraví o nohy. Tahle tragická událost potom začne utužovat její vztah se zarputilým rváčem Matthiase Schoenaertse (Býčí šíje), jenže do té doby nestihnete přimknout ani k jednomu z nich.

Agresivnější polovina ústředního páru totiž vesele kope do psů, neohlíží se na to, komu z příbuzných ublíží, a s nechutí se stará o malého synka, jehož existence je tu vlastně výsostně na obtíž. Schoenaerts se pak může snažit o sebevíc zarputilé herectví. Jeho sociálně a emocionálně dezorientovaný alfa samec vás na svou stranu nikdy nezíská, a stejně tak nestrhne ani jeho nová kámoška, která se musí doslova postavit zpět na nohy.

Jistě, francouzská režisérská hvězda Jacques Audiard (Prorok) dopřeje Marion hned několik silnějších momentů. Ty jsou ale v podobných filmech tak nějak povinností, a rozhodně nezapadají do uceleného vývoje, ve kterém by se její trenérka složitě sbírala z těžkého traumatu. Celé vyrovnávání se s životem bez nohou se řeší překvapivě málo, a dokonce se dá říct, že by film bez tohohle twistu nebyl zas tak odlišný. Prostě přízemní sociální sonda o dvou utýraných duších, která není ani nechtěla být srdceryvnou romancí, a v níž se jen dvě hodiny spěje k uspěchanému, odtažitému a notně nevěrohodnému konci.

Na dřeň pochopitelně nabízí spoustu "evropsky krásných" záběrů, hned několik scén je nekompromisně drsných a nikdy si nevšimnete špatného počítačového triku. Na živelné drama už dnes ale vážně nestačí sehnat dva skvělé herce a párkrát ukázat animální sex s polovičním počtem dolních končetin. Ve finále tedy smutný průměr, který nespasí ani všechna realističnost světa.