Původní muzikál West Side Story nabídl nejen všechny zásadní žánrové propriety, ale také dokázal inspirativně aktualizovat nesmrtelný příběh Romea a Julie o sociální a rasové motivy. Na začátku 60. let (či ještě o pár let dříve v případě broadwayské verze) se bezesporu jednalo o odvážné tvůrčí rozhodnutí, jež zároveň zcela ospravedlňovalo posunutí příběhu do New Yorku 50. let. O rovných 60 let později přichází nová verze, jež je pozoruhodná především tím, že věhlasný Steven Spielberg žádné nové taneční boty rozhodně nenazul – zato důsledně prošel už jednou vyšlapanou cestu.

Spielberg se v rozhovorech rozplýval, že původní West Side Story propadl už jako malý kluk – a přestože si je samozřejmě vědom obrovských proměn v otázkách etnik a kulturní identity, které se za poslední desítky let odehrály, rozhodl se je v podstatě ignorovat. Stejně jako v případě staré divadelní i filmové verze se proto ocitáme na konci 50. let v newyorské chudinské čtvrti, jejíž gentrifikace je však přece jen patrnější. Stále však proti sobě znesvářené gangy Tryskáčů (Jets) a Žraloků (Sharks), definované white trash identitou v případě první a portorického původu u druhé skupiny.

West Side Story: FOTOGALERIE

Současná Amerika samozřejmě trpí vyhrocenými vztahy mezi mnoha jinými etniky nežli zrovna Portorikánci, ovšem už úvodní představení obou znepřátelených ukáže, že Spielberg rozhodně nechtěl čeřit vody a angažovat se v sociálních otázkách – namísto toho se vydal cestou adaptace velmi věrné svým předlohám. Díky tomuto tvůrčímu rozhodnutí sice potenciální divák docela přesně ví, co může od snímku očekávat, zároveň se však o filmu o poznání hůře píše a přemýšlí – nové roviny pohledu na ikonické dílo se totiž hledají velmi špatně.

Ústřední milostný pár Tonyho a Maríu ztvárňují Ansel Elgort (Baby Driver) a mladičká Rachel Zegler, kteří si své party i poctivě odzpívali. Elgortův neustále lehce připitomělý výraz se k hrubiánské povaze jeho role hodí, chemie mezi dvojicí také funguje. Z dalších jmen je třeba zmínit Tonyho ochranitelku Valentinu s tváří Rity Moreno, která si v původní verzi zahrála Mariinu kamarádku Anitu – a především současnou Anitu, jež si v živelném podání Ariany DeBose krade každou scénu pro sebe. Je už nezbytnou samozřejmostí, že portorickou polovinu osazenstva hrají herci se skutečně hispánskými kořeny, nikoli nalíčení běloši jako kdysi.

Naštěstí se nejedná o remake, který by se snažil většinu scén kopírovat jedna ku jedné, takže prostor dostaly především nové choreografie. Leckteré písně se dočkaly velkolepějších kulis i výpravy, v paměti utkví především energií nabitá America. I příběh doznal kosmetických změn, například Tony se nyní vrací z vězení a je stále v podmínce, kvůli čemuž je i pouhé setkání s Marií rizikové; zmíněná postava Valentiny zase přebrala mentorskou roli po svém manželovi; María je pochopitelně odvážnější a samostatnější než před 60 lety. Pořadí několika písní bylo změněno, Spielberg se tak více přiblížil původní divadelní hře a nutno uznat, že tyto drobné odklony od slavného filmového předchůdce jsou spíše ku prospěchu věci.

Za zmínku stojí i postava označená jako Anybodys – v původním filmu lesbickou dívku, která se chce stát členem Tryskáčů, nyní ztvárňuje nebinární Iris Menas. Zastánci starých pořádků se však nemusejí bát, tato zcela vedlejší linka není nijak tlačená na sílu a příliš se neodchyluje od té, jež provokovala už před 60 lety. Mnohem výraznější je časté používání španělského jazyka, který není otitulkován, takže přestože se většinou jedná o atmosférické průpovídky a podstatné příběhové body jsou zopakovány v angličtině, oprášením španělského vokabuláře chybu neuděláte.

Přehrajte si trailer V součtu se tedy jedná o konzervativní, leč zdařilé a funkční oprášení muzikálové klasiky. Je otázkou, zdali takový film vlastně musel vzniknout – původní témata neaktualizuje, dnešní dobu nereflektuje a vzhledem k dodnes opojné barevnosti filmu z roku 1961 ani nemůže nabídnout zcela odlišný audiovizuální zážitek. Když už ho tu ale máme, tak nezbývá než chválit – Steven Spielberg si splnil sen (jak prozrazuje i věnování filmu jeho otci) a látky se chopil velmi důstojně. Příběh Romea a Julie, marně doufající, že síla lásky dokáže překonat sociální a kulturní půtky, bude aktuální snad navěky – a tak přestože si nějaký ten recenzent neodpustí mrmlání nad neoriginalitou, pro většinu diváků se bude jednat o velmi vydařený doják se stále chytlavou hudbou Leonarda Bernsteina.