Seriálový Vyšehrad stvořil jednu z nejikoničtějších popkulturních postav poslední dekády. Julius „Lavi“ Lavický s tváří Jakuba Štáfka dokázal s rozběhem nakopnout kopačkou do rozkroku prostředí profesionálních fotbalistů a ukázal, že se jedná o nevytěžený komediální zlatý důl. Vždyť kdo by neslyšel o nějakém tom přešlapu nebo průseru prvoligového fotbalisty, o korupčních kauzách ani nemluvě. Placené slečny, divoké večírky, podplacené zápasy... to vše a ještě mnohem víc posloužilo jako předobraz drzého, nestoudného a problematického spratka, jehož fotbalový talent zahučel kdesi na dně vypitých sklenic v nedalekém výčepu.

A ačkoli ani seriál se neubránil určitému poklesu úrovně, pořád si Lavi držel celkem slušnou formu. Díky tomu přišel v roce 2022 zasloužený comeback, který nalákal do kin téměř 700 tisíc platících diváků. Jak by po takovém úspěchu mohl Lavi odmítnout další angažmá?

Je otázka, jestli tři roky nejsou v životě fiktivního fotbalisty přeci jenom příliš dlouhá doba a jestli se neměl úspěch filmového Vyšehradu vytěžit trochu dřív, dokud mělo publikum Laviho plné hlavy. Ve filmovém světě se ovšem za tu dobu vlastně nic zásadního neodehrálo. Lavi je pořád ten samý nezkrotný živel jako dřív a nic na tom nezměnilo ani první velké zahraniční angažmá, co pro něj horko těžko zařídil jeho obětavý agent (Jakub Prachař). Pokud byste čekali, že Lavi za tu dobu dostal alespoň trochu rozumu, nebo se byť jen o milimetr posunul dál, čekali byste marně. A to platí jak pro postavu Laviho, tak pro film samotný.

Vyšehrad Dvje totiž naplno splňuje všechny charakteristiky klasického sequelu – přináší přesně to samé, jenom je všeho mnohem víc. Víc komických situací, víc vtipů, víc scén, víc postav, prostě víc všeho. Veškerý příběhový potenciál prvního dílu, na němž mohlo pokračování úspěšně stavět, se přitom autoři rozhodli nechat ležet ladem a vrací Laviho na scénu tak, jak ho diváci dobře znají. Jako utrženého ze řetězu.

Jakub Štáfek se pro roli Laviho zřejmě narodil a pořád ho zvládá podat s odzbrojující směsicí chlapácké sympatie a nechutného buranství. Je to samozřejmě jeho obchodní známka, provázející „JL10“ už od jeho premiéry v roce 2016. Za celá ta dlouhá léta ještě nedospěl, chová se jako přerostlé dítě a se stejným rozumem řeší veškeré životní situace, do nichž se dostane. Míra jeho imbecility a nejhrubší formy buranství je přitom zdrojem všech vtipů na jeho postavu navázaných – od klasického českého rasismu až po obezitu, prdění a stříkání.

Lavi je samozřejmě na tyto vtipy stavěný a jeho postava to všechno unese, aniž by ztratila své kouzlo, ovšem té přemíry autorské snahy je někdy snad až moc. Proto se časem neubráníte dojmu, že z chytře vymyšlené karikatury trefující se do prostředí profesionálního fotbalu se stává karikatura až příliš lidová. Protože kouzlo Laviho není v jeho imbecilitě, ale v tom, jak se na jeho postavě zrcadlí imbecilita okolního (fotbalového) světa.

Autorům je ovšem nutno přiznat skutečně obrovskou snahu a na scénář Tomáše Vávry dokázali navěsit maximální množství nápadů, jak diváky pobavit. Kadence humoru je absolutně neuvěřitelná a prakticky každá scéna úplně křičí o vaši pozornost, protože humor může být ukrytý i v tom nejmenším detailu. Tím je Vyšehrad Dvje tak fascinující – celých 110 minut nepolevuje ve snaze pobavit a ačkoli se mu to pochopitelně nemůže dařit u všech vtipů, je jich tam ve výsledku tolik, že se budete bavit. Ať chcete nebo nechcete. Druh humoru je často obhroublý a nebere si servítky, jak jsme u Laviho zvyklí, na druhou stranu potěší i mnoha sofistikovanými narážkami a jemnými nuancemi, dovedně vetknutými mezi všudypřítomné nechuťárny. Lavi tak předvádí, že pořád zvládá být chytrou parodií. Když mu to zrovna filmaři dovolí.

Dějově se sice díky krátkému angažmá ve Velké Británii (s velmi vtipnou pointou!) podíváme do vrcholového fotbalu, nicméně hned potom se Lavi stěhuje do pralesní ligy, když musí (pokolikáté už?) spadnout zpátky až na úplné dno. Tentokrát tím dnem ovšem není titulní FC Slavoj Vyšehrad, ale divizní mančaft z Laviho rodné vísky. Tím se Lavi pustil na zatím neprobádanou půdu vesnického fotbalu, kde doposud kraloval Pepa Hnátek a jeho Okresní přebor. Zcela bezkonkurenční hvězda komedie z prostředí profesionálního fotbalu se tak ocitá mimo domácí hřiště a přiznám se, že mu to tam moc nesluší.

Navíc celá linka s trenérem FK Smrkov (Lukáš Vaculík) a jeho jedenácti svěřenci (Adam Ernest, Václav Neužil ml., Tomáš Havlínek a další) je hezkou ukázkou toho, jak málo filmový Vyšehrad Dvje ve skutečnosti je – víc než film připomíná pásmo skečů, čímž nezapře své seriálové kořeny. Zábavě to sice není na škodu, ale když už Lavi přesedlal z malé obrazovky na velké plátno, pevnější filmový formát by mu slušel víc. Zvlášť když příběhově měl kde navázat.

Celková přeplněnost nejrůznějšími postavami je ostatně průvodním jevem toho všeho. Ve velké rychlosti se na scéně objevují nové a nové postavy, přičemž nikdy nevíte, jestli je ještě někdy uvidíte, nebo už splnily svou historickou úlohu, když posloužily jednorázovému vtipu. Zamrzí tak nevytěžený potenciál Marca Žiga, jehož dějová linka se samotným Maradonou patří k tomu nejpovedenějšímu, a proto je věčná škoda, že ho příběhově nepropojili se samotným Lavickým. Vidět, jak se nezkrotný Lavi musí postarat o stejně nezkrotné a mnohem mladší já, by rozhodně stálo za to.

Na druhou stranu se díky epizodickému ději dočkáme očekávaných minirolí nepřeberného množství osobností hereckého i fotbalového světa, přičemž každá taková chvíle udělá radost  jak fotbalovým, tak filmovým fanouškům. Potěší i pokračování děje ze zákulisí fotbalového svazu, kterému pořád (byť z vězení) kraluje fotbalový boss v podání výborného Miroslava Hanuše. Z jeho projevů přitom doslova mrazí.

Přehrajte si trailer Pokud po přečtení předchozích odstavců váháte, zda na druhý Vyšehrad zajít, nebo zápas raději odložit, odpověď je jednoznačná – určitě jděte! Protože je to bezesporu velká filmová událost, na které je vidět obrovské úsilí všech zúčastněných. Ale hlavně se budete bavit. To všechno ostatní berte jako brblání věčně nespokojených filmových kritiků, co nikdy pořádně nekopli do míče a nesjeli nějakou tu (samozřejmě fotbalovou!) lajnu.