Rozmáhá se nám tady takový nešvar. Namísto původní autorské tvorby se vezme licence na nějaký film a natočí se to samé, akorát v jiné produkci a s jinými herci (Známí neznámí). A to je případ i nové česko-slovenské komedie Jedeme na teambuilding. Její rumunskou předlohu z roku 2022 si můžete pustit na Netflixu pod názvem Sázka na teambuliding a následně porovnat, které provedení je lepší. Nebo spíš horší. Vlastní použití licence ještě nemusí být samo o sobě špatný nápad – když něco funguje, proč to měnit. Ostatně diváci si najdou cestu spíš k tuzemské tvorbě než k původnímu znění s titulky. Jenže producenti česko-slovenské verze se bohužel rozhodli opustit výrazně civilnější vyznění předlohy a udělat z teambuildingu bizardní přehlídku trapnosti a marnosti. A to v takové míře, že by měly úvodní titulky obsahovat varování pro všechny lidi trpící úzkostmi a depresemi. Po zhlédnutí teambuildingu totiž hrozí, že se jim jejich problémy prohloubí. Což je u komedie problém.

Nápad s firemním teambuildingem, kde se kromě chlastání a souložení snaží zaměstnanci různých oddělení získat podnikový pohár a zachránit se tím před hrozícím vyhazovem, přitom nabízí nekonečnou řadu situací, v nichž můžete použít humor v jeho nejrozmanitějších podobách. Jednotlivé týmy jsou navzájem dostatečně odlišné, takže krásně vyniknou rozdíly mezi ubožáky z call-centra, zdivočelými ožraly z brněnského oddělení vnitřního auditu, prsatými barbínami z personálního nebo božskými nadlidmi ze slovenské filiálky. Hřiště pro celovečerní teambuilding plný šílených situací je tak připraveno velice dobře a stačilo málo, aby to celé fungovalo. Totiž aby se dostavil humor. Jenže ten letos na podnikový teambuilding bohužel nedorazil.

V hlavní roli sledujeme firemního manažera Aleše v podání Jakuba Prachaře, který opět hraje další z nekonečné řady verzí Jakuba Prachaře v roli zakřiknutého chlápka, co by rád překročil svůj vlastní stín, ale nemá na to koule. Pravda, občas se v té roli celkem najde, viz nedávní Hádkovi. Bohužel tady je lehce mimo, za což ale nemůže ani tak jeho role, jako spíš prostředí, v němž se musí pohybovat. To je totiž extrémně toxické, plné podivných lidských karikatur, u nichž byste předobraz ve skutečném korporátním prostředí hledali jen těžko. 

Tam, kde v rumunském originálu herci ve svých rolích přehrávají jenom do určité míry, verze režisérky Zuzany Mariankové (Známí neznámí) zmutovala do nelidské podoby a vyvrhla na plátno takové postavy, nad nimiž budete nevěřícně kroutit hlavou. Většinu z nich byste okamžitě s velkou chutí postavili před popravčí četu, protože jsou tak špatné, že máte chuť si po čase vypíchnout oči, abyste se na ně nemuseli koukat. Platí to zejména o Erice Stárkové v roli korporátní intrikánky, jejíž přehrávání je až fyzicky nepříjemné. Takhle se humor prostě nedělá.

Co na tom, že děj nedává příliš smysl – od praštěné komedie nikdo nečeká oscarový scénář. Jde o to, že výsledek firemního soustředění je nudný, nevtipný a trpí zbytnělou trapností. V porovnání s originálem tak tuzemská verze vychází jako slaboduchý příbuzný. Jisté záblesky naděje tam samozřejmě jsou a dávají tušit, že se tvůrci místy inspirovali u komediálních klasik. Příchod sesazeného manažera Aleše na jeho nové pracoviště v call-centru kdesi hluboko v zapomenutém suterénu korporátního bludiště je variací na britskou klasiku Ajťáci (The IT Crowd), a to poměrně zdařilou. Stínohra ve stanu, kde se Polívková snaží přefiknout Aleše, zase přímo odkazuje na Austina Powerse 2. Příjezd ožralých a zdivočelých borců z vnitřního auditu je také závanem čerstvého vzduchu, než se vzápětí ukáže, že jejich role zahrnuje pouze neustálé pořvávání a pochlastávání. Všechno ostatní je bída a zmar.

Netuším, nakolik se museli tvůrci držet předlohy, ale přijde mi, že odstranili víc toho funkčního než toho nefunkčního a přidali na absurdnosti. Ovšem nikoli ku prospěchu věci. Světlou výjimkou je postava nihilistického Michala v podání Vojty Kotka. Toho bych okamžitě transplantoval do jiného filmu a dal mu víc prostoru, zatímco zbytek bych nechal podlehnout nekróze. V jeho podání je životem otlučený zaměstnanec call-centra skutečným člověkem z masa a kostí, čímž vnáší do filmu cosi reálného a skutečného. 

Přehrajte si trailer To ostatní nezachrání ani Michal David v roli Boha, ani pokus o nekorektní humor, protože je jalový a vyznívá naprázdno, bez jakékoli smysluplné pointy. Vtipkování na úkor korporátního způsobu života je sice fajn a lidi z branže musí potěšit, jenže se z něho nevytěží víc než pár vtipů a jede se dál v estrádě plné zoufalosti a nevtipnosti. Až na úplný konec, kdy si budete přát, abyste si před návštěvou kina zlomili nohu. Doktor na pohotovosti by totiž mohl být vtipnější než tahle komedie. Bohužel.