Po úspěšném festivalovém kolečku si snímek Andrewa Haigha (Víkend, 45 let, seriál Severní vody) vysloužil mnoho cen i zmínek mezi nejlepšími nezávislými počiny loňského roku. Nyní je k vidění na Disney+ a tato volná adaptace románu od Taičiho Jamady by vaší pozornosti uniknout neměla – ne nadarmo se o ní totiž hovoří jako o emočně zdrcujícím dojáku s mysteriózně duchařskými podtóny.

Unikavou, takřka snovou atmosféru od začátku vytváří hlavně prostředí obřího londýnského věžáku, kde momentálně bydlí pouze dva lidé. Protagonistou je scenárista Adam, uzavřený nejen ve svém bytě, ale i sám v sobě. Jeho rodiče zemřeli při autonehodě, když vstupoval do puberty, a s tímto dekádami přikrytým traumatem se dodnes nevyrovnal. Nyní jde o osamělého čtyřicátníka, který jen těžko navazuje přátelské i romantické vztahy – a jako gay to má pochopitelně ještě o něco těžší.

Všichni moji cizinci: FOTOGALERIE

Trochu jako zázrak shůry působí setkání s charismatickým Harrym, druhým obyvatelem zřejmě čerstvě postavené bytovky, který u Adama jednoho večera zazvoní s lahví whisky v ruce. Potenciální intimitou znejistěný Adam jej sice odmítne, brzy se však mezi dvěma muži začne budovat vztah, jenž může být pro oba léčivý. Něco málo se totiž dozvíme i o Harryho rodinných problémech, nikdy však neopouštíme Adamovu perspektivu, jež je pro vyznění snímku klíčová.

Zamlklý, odtažitý hrdina totiž díky nově nalezené lásce získává sílu čelit zraněním z minulosti, a tak se opakovaně vypravuje do svého rodného domu, kde vede dialogy s fantazijními verzemi svých dávno zesnulých rodičů. Ty jsou v tuto chvíli vlastně mladší než on sám, a tak dochází k zajímavým konfrontacím, o nichž jistě přemýšlel nejeden z nás. Adam o vzpomínkách na dětství navíc zrovna píše scénář, a tak dává smysl, že s nimi tímto imaginárním způsobem tráví čas – a prochází tak bolestivým i očistným coming outem. To, jak jej tito vyfabulovaní rodiče přijmou, určí i jeho vztah k sobě samému.

Většinu stopáže tedy snímek diváka vede předvídatelně melodramatickým směrem: Romantický vztah v dospělosti pomáhá hrdinovi vyrovnat se s dávným traumatem, což v důsledku umožní vznik hlubokého citu v přítomnosti. Nejednoznačný a interpretačně podnětný závěr tento pohled do určité míry mění a trefně využívá potenciálu písně Power of Love od skupiny Frankie Goes to Hollywood, která patřila mezi první otevřeně gay interprety.

Haigh se ukazuje jako zkušený filmař, dojem odtažitosti až nepřístupnosti hlavního hrdiny umocňuje použitím čitelných prostředků jako odrazů ve skle, zadumaných pohledů do dáli či prolínaček dezorientujících diváka v čase. Všechny tyto prostředky zdůrazňují impresionistický dojem z díla a dostávají nás přímo do Adamovy hlavy – a tato kombinace prvků z filmů jako Věčný svit neposkvrněné mysli a Dej mi své jméno funguje i díky rozvážnému tempu velice dobře.

To vše samozřejmě stojí i na precizních hereckých výkonech. Claire Foy a Jamie Bell v úlohách Adamových rodičů představují konzervativní, přitom však nekarikaturní postavy Britů z konce 80. let, tedy z doby, kdy je malý Adam viděl naposledy. Jejich protipólem v přítomnosti je Harry s tváří Paula Mescala, po letech osamění nabízející Adamovi otevřenou náruč. A v centru dění je nepřekvapivě přesný Andrew Scott, díky němuž se jde na emoční veletoče hlavní figury snadno napojit. Je vidět, že Haigh částečně vycházel z vlastních zkušeností, jelikož i v momentech, kdy se snímek ubírá předvídatelnými zákrutami, si udržuje dostatečnou procítěnost i civilnost.

Přehrajte si trailer Melancholický ponor do jedné ztrápené duše nabízí hned několik silně katarzních momentů a zamýšlí se nad tím, jak může konfrontace s minulostí ovlivnit přítomnost. Každý z nás je přitom pro druhé vlastně cizím člověkem, jelikož nikdy nemůžeme lidi kolem nás skutečně poznat a musíme si vystačit s vlastními představami o nich. Mysteriózní prvky tedy toto psychologické drama obohacují, ale slouží pouze k umocnění myšlenek o síle lásky a různých cestách, jak se vypořádat s osamělostí.