Když v roce 1968 posílal Geroge A. Romero do kin svůj nezávislý film Noc oživlých mrtvol, pravděpodobně vůbec netušil, jak hluboké kořeny filmy se zombíky zapustí do filmové popkultury. Renesance příběhů s oživlými mrtvolami přinesla v průběhu následujících dekád nekonečnou řadu variací na téma „co dělat, když se lidi kolem vás promění ve vraždící bestie“. Pochybná béčková zápletka, která musí milovníkům filmové umělecké tvorby nutně způsobovat bolení hlavy, se uchytila v celé řadě žánrů – od hororu přes akční filmy, sci-fi až po romantické komedie, a to jak v podobě nezávislých snímků, tak velkorozpočtových produkcí. A díky tomu jsme se nyní dočkali i zombie apokalypsy na Balkáně!

Český název Voda, krev, rakije a zombie epidemie je ovšem lehce zavádějící. Každý, kdo strávil nějakou tu dovolenou u Jadranu tuší, že původní název Posljednji Srbin u Hrvatskoj bude pro vyznění celého filmu mnohem přiléhavější. Ano, tady se hraje především na výbušnou strunu chorvatsko-srbského nacionalismu, který začátkem 90. let přinesl mnoho nepěkného a dodnes zůstává v obou zemích velmi citlivou otázkou. A právě proto si ho pro svůj celovečerní režijní a scenáristický debut vybral původem jugoslávský režisér Predrag Licina, aby ho zasadil do kontextu balkánské zombie apokalypsy. Na takto předem připraveném minovém poli rozehrál Licina filmovou alegorii, ve které se nebojí konfrontovat tíživé projevy slepého nacionalismu s groteskním chováním lidí čelícím krvežíznivým zombiím. To mu umožňuje vytvářet dostatečně absurdní situace, ve kterých příznaky nevyléčitelného nacionalismu dostávají přes zadek jako malý kluk, co rozbil sousedovi okno.

Příběh se točí kolem záhřebského floutka Mića (Krešimir Mikić), jenž si užívá svět plnými doušky, aby byl vzápětí vytržen ze svého pohodlného života a vhozen do víru boje o holé přežití. Společně s prostoduchou chorvatskou filmovou herečkou Frankou Anić (Hristina Popović) se vydávají na cestu lehce bizarním postapokalyptickým Balkánem, aby cestou bojovali nejenom s oživlými mrtvými, ale především lidskými předsudky, vyzbrojeni svérázným humorem, při němž se neubráníte vzpomínkám na Underground Emira Kusturicy. Namíchaný koktejl těžící z groteskního vyznění zombie apokalypsy však více než Kusturicu připomíná Soumrak mrtvých od Edgara Wrighta, který se rovněž pyšnil stylovou místní (v daném případě britskou) atmosférou, tolik odlišnou od amerických mainstreamových zombie filmů.

Bohužel režisér a scénárista Predrag Licina není ani Emir Kusturica, ani Edgar Wright. Politicky nekorektní oslava kritiky nacionalismu si bezesporu zaslouží plusové body a Licinu musíme pochválit, že se rozhodl poprat s něčím tak složitým, jako jsou rozjitřené nálady v balkánské společnosti, aniž by sklouzl k příliš jednostrannému pohledu. Na druhou stranu ani ty nejobskurnější situace, do nichž se hrdinové díky scénáři dostanou, nedokážou zachránit narativní nedostatky filmu. Licina na sebe vrší jednu epizodu za druhou, ovšem při zjevném nedostatku dějového oblouku nebo čehokoli jiného, co by příběh někam posouvalo. Samotné ztvárnění zombie apokalypsy je nezajímavé a stojí v podstatě zcela mimo jakýkoli zájem autorů, čímž se po čase začne odhalovat nedostatek střelného prachu, který ústřední nápad nabízí. A jakmile kadence střelby do nacionalistických řad poklesne pod nezbytnou míru, začne se vkrádat pocit promarněného potenciálu. Výsledek tak stojí přibližně na úrovni Iron Sky 2, u něhož také obsah nedokázal držet krok s formou. A to je s ohledem na ambice tvůrců velká škoda.