Poslední měsíce tady dost mluvím o tom, jak se letos daří mému oblíbenému žánru romantických komedií. S novinkou režiséra Grega Berlantiho (ArrowVerse na CW) je však nad Slunce jasné, že ani pár vlaštovek ještě jaro nedělá. Vezmi mě na Měsíc je totiž perfektním příkladem, jak strojeně a kýčovitě může snaha o takovou komediálně laděnou romantiku dopadnout.

Příběh filmu vypráví o marketingové specialistce s tváří Scarlett Johansson, kterou zde tvůrci pojali jako takovou odlehčenou ženskou verzi Dona Drapera z Mad Menů. Tedy vynikající a úspěšnou markeťačku, která má ale jedno velké tajemství (jež zde raději nebudu spoilerovat). Když za ní tak jednoho dne dorazí tajuplný kravaťák Moe Berkus (Woody Harrelson) pracující pro Nixona s nabídkou, že její minulost vymaže výměnou za to, že jim pomůže opět oživit ve Státech nadšení pro vesmírný program i vesmírný závod s Rusy, logicky se té příležitosti i spolu se svou věrnou sekretářkou chopí.

Má to ale háček, v NASA na někoho takového nejsou moc zvědaví, a už vůbec ne tamější šéf vesmírného programu Cole Davis (Channing Tatum), který se sice do pohledné PR čarodějky okamžitě zakouká, její praktiky mu ale konstantně budou ze života dělat peklo. Co následuje je každopádně celkem fajn (byť s mírnými historickými odchylkami) rekonstrukce mise Apollo 11, hodně zploštělý pohled na studenou válku, stejně jako na postavení žen v tehdejší společnosti, a do toho nějaká nucená romance mezi Tatumem a Johansson, jejichž chemie se zastavila někde na bodě mrazu a já to dávám za vinu především jeho účesu, kvůli němuž se budu v noci probouzet hrůzou minimálně do konce týdne.

Vezmi mě na Měsíc: FOTOGALERIE

Což o to, samostatně oba fungují relativně v pohodě, zejména Johansson, která je i producentkou na snímku, si podobně uvolněnou roli užívá. Jako dámička v růžovém, která moc dobře ví, jak si své okolí omotat kolem prstu, tak nějak prochází všemi úskalími jako nůž máslem, pak se teda film chvíli přepne do o něco serióznějšího módu, kterak kongres odmítá dále „plýtvat penězi“ na vesmírný program, z pravé ruky Nixona se vyklube (nečekaně) docela podrazák a ve vztahu dvou hlavních hrdinů to začne vřít.

Jedním z hlavních taháků děje je pak potřeba „fejknout“ samotné přistání na Měsíci, protože si americká vláda nemůže dovolit selhat a darovat tak komunistům tuhle výhru. Následně tedy ještě sledujeme podzápletku, ze které bude spoustě konspirační teoretiků na internetu v kalhotách poněkud těsno, jenom aby se to posléze opět celé zase odlehčilo a nakonec to dopadlo happy endem na všech frontách.

Přehrajte si trailer Zkrátka nic náročného, o to víc tedy zabolí fakt, že má film neúnosných 131 minut a subjektivně trvá déle než Costnerův nový tříhodinový western. Berlanti si sice snažil s režií vyhrát, pár nápadů tam má, ale stylizace je vzhledem k tématu mimo, Tatum je děsný miscast a jestli se třeba u českých Vln řešil a bude řešit nějaký patos, tak tady je to dokonalá ukázka toho, jak se to s tím emocionálním vydíráním diváka nemá dělat. Od úplné průměrnosti to zachraňuje jen fajn soundtrack a příjemný pohled na Scarlett, která si do filmu protlačila i celkem vtipné cameo svého manžela z SNL. Zbytek ale bohužel za váš čas příliš nestojí.