Vzpomínáte si ještě na oscarovku Černobílý svět z roku 2011? Historická lekce z Mississippi natřískaná skvělým obsazením, poselstvím i přesahem a zároveň takový ten film, který v bílém divákovi citlivě probouzí černé svědomí - skoro jako kdysi kultovní televizní seriál Kořeny, který ale bude málokdo pamatovat. Téma segregace je v USA pořád ještě hodně živé a dvojí metr pořád existuje, takže jsou podobné snímky z archivů nejen jasnou sázkou pro oscarové bookmakery, ale mají předem zajištěné, ehm, černobílé publikum. Skrytá čísla do téhle kategorie spadají a zaklínají se skutečným příběhem, který se právě odkryl po dlouhých dekádách, kdy na něm NASA z bezpečnostních důvodů seděla jako žába na prameni. Považte, tři sebevědomé černošské pracovnice pomohly USA dostat astronauty na oběžnou dráhu. V tomhle příběhu je úplně všechno, co potřebujete - útlak, vytrvalost, koncentrované zlo, tvrdohlavost a nakonec triumf na Zemi i ve vesmíru. 

Na rozdíl od Černobílého světa ovšem nemají Skrytá čísla onu patinu skutečného světa. Určitě za to nemůže režisér Theodore Melfi, jehož Miluj souseda svého s Billem Murrayem před pár lety trestuhodně prošuměl. Přitom byl dobře obsazený, slušně odrežírovaný a taky nabízel onen hladivý lidský příběh. Jako by na ně měl Melfi patent, protože Skrytá čísla umí do popředí tlačit stejné kvality. Tři sympatické černošky - skromná matematička Katherine, rázná skorošéfová Dorothy a flirtující skoroinženýrka Mary - se musí v NASA protloukat minovým polem nepochopení, předsudků, segregace a absurdních nařízení. Proč to "skoro" v titulech? Mary nemůže být inženýrkou, protože žádná škola v širokém okolí nedovolí černoškám potřebné kurzy studovat. A Dorothy není šéfovou vlastního oddělení, protože by to někdo na vyšších postech musel vysvětlovat. Katherine teď sice získala místo v prestižním oddělení, které skutečně posílá lidi do vesmíru, ale jde o místnost plnou zabedněných bílých mužů, kteří si Katherine nejdřív spletou s uklízečkou, a pak jí pro jistotu věnují vlastní konvici na kafe s nálepkou "pro černé". 

Ano, ano... Skrytá čísla jsou v tomhle směru skutečně černým kafem - holky musí chodit na vlastní černošské záchody, které jsou vzdálené několik kilometrů od jejich pracovišť, v autobusech se pořád sedí vzadu v segregované části a úvodní scéna s rozbitým autem je taková ta facka na přivítanou, ačkoliv se šerif nakonec zachová férově. Skrytá čísla prezentují sympatické hrdinky a v jejich soukromých životech jim klacky pod nohy neházejí, ale o to kontrastnější je výběr scén z života profesního. Melfi se snaží a má k dispozici skvělý ansámbl, ale scénář je bohužel... příliš černobílý. Nejvíc se to odráží v postavě přísné a upjaté šéfové v podání Kirsten Dunst a nafrněného šéfinženýra v podání Jima Parsonse (od Sheldona ovšem velmi statečná záporácká role). Asi by je měl vyvažovat férový šéf oddělení Al Harrison (Kevin Costner), ale i méně pozorný divák si musí všimnout, jak moc to skřípe. 

Přehrajte si trailer Nebo naopak hladce zapadá? Skrytá čísla hezky ubíhají, ale jsou opravdu spíš koláží výjevů z doby segregace, kdy trojice silných žen díky píli a statečnosti ke štěstí přišla. Asi vás nepřekvapí, že tahle historka ze šedesátých let je notně vyšperkovaná hollywoodským brkem. Postavy Kirsten Dunst a Jima Parsonse neexistují, jsou v ději pouze zástupným motivem všeho špatného, co se na přelomu padesátých a šedesátých let dělo. Tím nijak nezkouším zlehčovat segregaci jako takovou, v početném publiku jsem byl minoritou a můj pocit viny, který mi snímek vsugeroval, působil v souladu s dějovým obloukem. Jenže se ukazuje, že knižní předloha Skrytých čísel zjevně tak akční není - bavíme se o inženýrech a matematicích, konvice s nálepkou a oddělené koupelny jsou skutečně tím největším zlem, které jsou schopní. Melfi to dokáže přesvědčivě prodat a obléct do fotogenického retrodesignu, ale nepočítejte s dravostí, jež je vlastní žánrově i tematicky spřízněnému Kódu Enigmy. Skrytá čísla žene kupředu hlavně ústřední herecká trojka (září tu i spíše neznámá Janelle Monáe) a samotné téma. Pokud vás tedy lákají kulisy NASA a chcete si zopakovat úvod souboje USA a SSSR na zemském orbitu, máte jedinečnou šanci. Většina zmíněného duelu se ale odehrává na školní tabuli a místo laserů se bojuje křídami.

Skrytá čísla si pravděpodobně za pár měsíců nikdo nebude pamatovat a napřesrok je vystřídají další hrdinské příběhy lidí, o kterých jste nikdy neslyšeli. I tak jde o zručně zrežírované bio, které vás odvede padesát let zpátky do světa, jenž působí neuvěřitelně vzdáleně a dystopicky. A přece tu byl, není to tak dávno a jeho dlouhé stíny v ulicích mnoha amerických měst nevybledly dodnes. Už kvůli nim má film svojí hodnotu, ačkoliv směnný kurz v očích evropského diváka nebude příliš vysoký.