Nejmocnější muž Ameriky? Barack Obama. Nejmocnější žena amerického šoubyznysu? Oprah Winfrey. Nejvýdělečnější americký herec současnosti? Will Smith. Všechny tyto muže a ženy spojuje kromě velkého životního příběhu ještě jedna věc, která mnohým uvědomělým spoluobčanům dělá vrásky na čele – barva kůže. Zdá se to neuvěřitelné, ale bývaly doby – a nejsou tak dávné – kdy museli černoši pít vodu z jiného kohoutku, uvolňovat v autobuse místo bílým a nesměli používat bělošské záchody.

Právě posledně zmíněný zákaz se pro svou absurditu stává středobodem Černobílého světa. Ačkoliv černé služky již po několik generací zaskakují za bohaté jižanské paničky ve všech aspektech domácnosti, uklízením počínaje, výchovou dětí konče, nemají ani základní lidské právo konat potřebu na stejném prkýnku jako zaměstnavatelky/majitelky. Mladá liberálka Skeeter (blonďatá Emma Stone) si uvědomí neudržitelnost stávající situace a pokusí se na tuto nespravedlnost upozornit sepsáním vzpomínek služebných  Aibileen (Viola Davis) a Minny (Octavia Spencer).

Černobílý svět by se dal zjednodušeně označit jako limonádová verze antirasistických filmů jako Hořící Mississippi nebo V žáru noci. Charaktery zúčastněných jsou dokonale jednorozměrné, prostředí vilek i chudinských slumů barevné a domácké. Vše vypadá jako dokonalá idyla, ve které jen tu a tam probleskne nějaká vážnější a emocionálně vypjatější scéna (potrat, policejní zatýkání). Člověk podvědomě tuší, že takhle to na americkém jihu před půlstoletím nefungovalo (zlo prohrává a dobro žije). Co naplat, pravda o minulosti je vždy jen současným konsenzem vládnoucích elit, ve filmech tomu nebývá jinak.

Avšak, prvé jsem napsal zjednodušeně, protože Černobílý svět se sice navenek tváří mainstreamově, věc je mnohem složitější, než se zdá. Právě proto, že jsou mužské postavy zredukovány na naprosté minimum, odehrává se před námi filmová emancipace jižanských žen. A to jak kladných, tak záporných charakterů. Zatímco v předešlých filmech s podobnou tématikou jsou ženy pasovány do role oběti nebo pasivního svědka rasistických výstřelků buranských rednecků, v Černobílém světě ženy poprvé rasovou šikanu aktivně provozují. Hejno štěbetavých paniček působí jako grácie ze Sexu ve městě, které přijaly za svou teorii rasové nadřazenosti bílé rasy, což je velice nepříjemná představa.

Zlo, jakého jsou schopny ženy, se netočí okolo primitivního fyzického násilí zahrnující sud dehtu, peří a provaz. Jejich nenávist je latentní a o to více nebezpečná. Namlouvají si, že jednají správně a jinak to ani být nemůže, protože ti „černí“ se o sebe neumí postarat. Paní Holbrooková v podání B. D. Howardové je ztělesněním všech těch distingovaných a vznešených lidumilek, které jsou v jádru jen a pouze zlými a panovačnými kreaturami.

Je to hlavně herecké obsazení, které z přímočaře šablonovitého scénáře dělá nevšední divácký zážitek. Svědčí o tom i tři oscarové nominace v hereckých kategoriích, což bývá obvyklé u komorních dramat. Z mnohých postav se mohly stát nesnesitelné karikatury (bodrá a hlučná Minny; tupá, ale dobrácká barbína Celia; moudrá, krapet až přemoudřelá Aibileen), ale herečky jim vštěpují tolik pokory a životnosti, že na výtky rychle zapomenete. Snadno se přistihnete ve chvílích, kdy hrdinkám nahlas fandíte a záporačce z celého srdce přejete netradiční pokrm.

Přehrajte si trailer Režisér Tate Taylor udržuje naši pozornost i díky množství flashbacků, v nichž se rozvíjejí samostatné příběhy osvětlující motivaci některých postav, případně staré křivdy, které si ženy navzájem způsobily. Nebýt toho, lineárně vypravovanému ději by po čase došel dech, protože téma utajovaného psaní knihy příliš nosné není. Takhle můžeme spolu se spisovatelkou Skeeter odhalovat nejrůznější zapadlé útržky ze života zpovídaných služebných.

Černobílý svět není objevnou výpravou do neslavné minulosti amerického jihu, ani se nerýpe v dosud nezahojených ránách. Povahová černobílost aktérek až příliš brání jakékoliv snaze o realistické uchopení tématu. Síla snímku tkví v solidně odvedeném řemeslu a ve znamenitém výkonu celého hereckého ansámblu. Je to jeden z těch mála filmů, kterým se dá vytknout mnohé, zejména, co se ideologického plánu týče, přesto mu to každý odpustí pro tu nefalšovanou hřejivost a mírný patos, po kterém výjimečně nezůstává pachuť na jazyku.