V pláči, který nastává při doručení každého nového českého traileru před náš práh, spíláme a bědujeme, ať už toho tuzemští filmaři proboha nechají. Mluvíme o režisérské roztěkanosti, nadáváme na scenáristy. Paradoxem, který si právě teď uvědomuji, je to, že jen za poslední tři měsíce vychází na MovieZone recenze k českému filmu, u kterého stojí za to slavit. Můžete je mít za jednooké mezi králi, pravdou však zůstává, že Vejdělek, Michálek a Sláma jako tři řemeslné jistoty podvědomě upevňují základy, které tu přeci jen jsou a ke všeobecné radosti připomínají, že zase tak zle v tuzemských vodách asi nebude.

Ba co víc, dneska je těch důvodů k radosti nejhojněji; Sláma přichází s nejlepším českým filmem za opravdu dlouhou dobu. S pevnou režijní jistotou (pevnější než kdy dřív) vede hrdiny skrze třetí dějství své „venkovské trilogie“ („V Praze točí každej. I na venkově žijou lidi.“) a v tématech se odvážně pouští mnohem dál než za rámec každodenních strastí a radostí. Tam, kde býval nejistý experimentátor, dnes stojí dospělý režisér s téměř neomezenými schopnostmi, které limituje pouze scénář. Herci se pod jeho vedením mění ve skutečné živé postavy ožívající v barvitých reáliích a nechávající v nich patřičný otisk. Hudba je ve Slámově ruce zbraní, která v přechodech ze scény do scény zanechává nevídaný emocionální dozvuk.

Jsou to ty drobné maličkosti a letmé fragmenty, které umí Sláma natočit jako nikdo jiný. Pohlazení, reakce na nepříjemnou situaci, obyčejný dialog matky se synem – to všechno jsou vteřiny i minuty, kterým se dá věřit, protože jsou odžité, přesné a výstižné. A čím víc jich přibývá, tím lépe se divákovi s postavami existuje. Z těchhle malých cihliček se pak tvoří dům s pevnou statikou, základy i střechou, kde existuje pevný řád a hlavně – kde je skutečný život. Slámův fyzický režijní projev se zarývá hluboko pod kůži a zasahuje nejniternější pocity a záhyby duše. Není problém se pak pustit do jakékoliv scény o čemkoliv; po hodině jsou to všechno vaši známí odvedle a ne jen další filmové charaktery, kterým někdo do scénáře napsal legrační repliky.

Herecká anabáze Pavla Lišky ve smyslu spolupráce se Slámou - tedy Láďa-Toník-učitel - byla dlouhá, strastiplná a na rozdíl od většiny ostatních Liškových rolí, snadněji identifikovatelná v celém svém průběhu. Extrovertní Michael Jackson, introvertní zamilovaný dobrák a ve Venkovském učiteli inteligentní dospělý člověk s drobným společenským handicapem. Zatímco první dvě role si Liška mohl sestavit ze svých osobních zkušeností, tu aktuální nikoliv a snad poprvé se tedy plně vymyká další herecké variaci na sebe sama. Sympatická a téměř mladicky rozverná Zuzana Bydžovská je pak typově přesným sparingpartnerem, u kterého se Sláma dotýká dalších smutných životních pravd („každý někoho potřebuje“) a schopnosti jít za nimi takříkajíc přes mrtvoly. Zhýralá a arogantní vedlejší postava v podání Marka Daniela je pak jediným negativním prvkem, který je do tohohle plynulého soukolí vnášen; s tradičními manýry pražských zbohatlíků působí v rámci svérázného venkovského světa až nepatřičně exoticky (nehledě na to, že se chová nelogicky i v rámci svých přirozených zásad).

Ale zpět k postavě učitele a tomu, co je na ní nejvíce fascinující. Až fyzicky nepříjemně působí sledování toho (scéna někde uprostřed filmu – jeden z jeho pomyslných vrcholů – je přímo bolestivá), s jak pevným hereckým klidem se Liška probíjí skrze touhy a emoce své postavy, aby od prvních dvaceti minut pevně zakotvil v herecké poloze, za kterou se obvykle uděluje Český lev. Není problém se s ním totožnit, není problém mu uvěřit – a i když jsou ty starosti většině diváků na míle vzdálené a v režii někoho jiného by některé dialogy budily pobavený úsměv, ve filmu Bohdana Slámy se smíchu ubráníte. Je to podvědomá úcta k vypravěči, který ví, co chce říct, jak to chce říct a i sebemenší maličkost (hlavně sebemenší maličkost) dokáže proměnit ve chvilkový zážitek.

Tím se plynule dostáváme k tomu, čím se Sláma absolutně vymyká jakýmkoliv českým standardům a měřítkům. Řetězení jednotlivých záběrů, jejich stavba a kompozice, neuvěřitelné putování kamery po scéně, minimum střihů a dlouhé záběry, kde fyzické překážky jako by neexistují. Sláma jako režisér běží na míle a míle daleko před zbytkem tuzemských snaživců – skoro by se mohlo zdát, že slůvko „řemeslná jistota“ vnímané ve standardech české tvorby může působit poněkud urážlivě. Jsem si totiž jistý, že Sláma s přehledem obstojí i v jakýchkoliv širších evropských standardech. Tak kvalitní operace s vizuály a hudbou je na naše poměry nevídaná a v porovnání s takovým „lidově oslavovaným“ Zdeňkem Troškou (připomínám proto, že na Hádanku se houfně chodí a asi bude chodit víc než Venkovského učitele) působí jako z jiného vesmíru.

Zkrátka a dobře: tam, kde Sláma začíná, většina jeho kolegů velmi pravděpodobně končí. A to, že jeho film nemá tak silný dozvuk a dojezd jako např. Štěstí, bohatě vynahrazuje tucet scén, které vás budou provázet ještě týden. Dva porody telete v přímém přenosu, etuda s opilým nocležníkem, ale i obyčejné poleženíčko na stohu slámy nebo kouření na balkoně jsou strhující věci, které přesně takhle pod vedením kohokoliv jiného pravděpodobně už nikdy neuvidíte. A tak vás do kin ženu přímo bičem: je škoda se na Učitele vykašlat a nepodpořit dobrou věc. Pokud byste měli letos navštívit jediný český film, je to tenhle.