Poslední měsíce ve společnosti českého filmu nás v redakci naučily, vyhýbat se domácím patvarům, jak to jen situace dovolí. Brutální zločiny na médiu bratří Lumiérů v zemi Budvaru bychom tu vyjmenovávali nejmíň od ranní rozcvičky do poledního klidu, a přitom bychom na stravitelně průměrné, natož výborné české filmy posledních let, vystačili i s jednou desetiminutovkou. I proto se Štěstí nedočkalo naší recenze už před premiérou. Český film roku se totiž ještě nerovná události, do níž by stálo investovat sto padesát kaček (stačí vzpomenout na Horem pádem nebo pro mě stále nepochopitelnou Zelenkovu sebevykrádačku Rok ďábla). Jenže zástupy nadšených diváků, slušný komerční ohlas a smršť trofejí z věhlasných festivalů mě přeci jen vyhnaly do fronty na lístky. Takže pozdě, ale přece... a vzhledem k tomu, že Štěstí nepatří do kategorie rychlokvašek a že se o něm bude ještě dlouho mluvit, to doufám zase tolik nevadí.

Štěstí. Co je štěstí? Že by muška jenom zlatá? Ani náhodou. Slámovo Štěstí se úpěnlivě vyhýbá pozlátku a jeho trvalý stisk je v přesném protikladu proti pomíjivému mušímu poletování. Štěstí je krásně obyčejný film, k jehož detailnímu popsání by se měly používat jen holé věty. Věty, které ani nemusí pojmenovat jádro výpovědi, jako ji mnohem spíš nechat ze sebe vycítit. Štěstí je zjevení. Sebevědomé dílo uvědomělého režiséra, z nějž (s trochou štěstí :-) sami vytušíte, jak důsledně přesně vymezený prostor v něm má každá scéna, každá sekvence, dál rozvíjející skvěle vystihnuté mezilidské vazby. Pryč jsou česky rádoby cool dialogy, ta tam je vtíravost a hledání hlášek. Slámův film bez vnějších příkras řetězí dlouhé záběry, aby v nich normální lidé běžným způsobem promlouvali – leckdy zcestně, leckdy neúplně, ale když se jim prostřednictvím kamery podíváte do očích, přesně víte, co mají na srdci.

Sláma se k mé radosti odřízl od srandiček z Divokých včel i rušivého nářečí a přesunul veškerou svou pozornost k sice běžnému, ale díky tomu i opravdově působivému vztahu mezi dvěma bezmála pohádkovými dobráky: Toníkem a Mončou. Lovestory v kulisách severních Čech nabírá na síle pozvolna, aby v druhé polovině filmu nechala ztichlé kino prožívat jednoduchý a v podstatě i neobjevný příběh lásky v nepřejícím prostředí. Strohé vizuální podání a hlavně excelentní herecké výkony však nabíjejí story pro jednu stránku v diáři uvěřitelností, upřímností a díky tomu i nádherou, která v novém českém filmu nemá obdoby. Pro žrouty žánrových fláků a notorické hledače oddychové filmové zábavy budou dvě hodiny Štěstí spíš utrpením, pro opačný tábor naopak fascinující poutí za možnostmi filmového umění v jeho nejčistší a formálně nejúspornější podobě, kde zdánlivě „chudý“ výsledek nelze považovat za znouzectnost v ekonomicky bídných podmínkách české kinematografie, nýbrž za nejdokonalejší způsob k věcnému vyprávění.

Štěstí i přes svou komorní atmosféru splňuje atributy mistrovského díla. Komplexního a krásného prožitku, jenž kvůli své fixaci na podstatu sdělení a účelnému zpracování neskrývá materiál pro hlubokomyslné interpretace, ale nese v sobě tolik citů a existenciální pravdivosti, že to až bere dech. Štěstí nerozdává zábavu v onom úlevném a povrchním slova smyslu, kvůli pomalému tempu se možná řadí i mezi filmy na jedno kouknutí, ale fantastické herecké výkony a Slámova moudrost a vědoucí umíněnost z něj činí jeden z nejlepších filmů roku bez ohledu na zemi původu. Mám sice menší výtky k absolutní zápornosti záporných postav, stejně tak k trochu násilnému vynechání happy-endu (cítil jsem v tom zbytečnou snahu nenechat se kompromitovat hollywoodskými schématy), na tohle pocitově extrémně silné posedávání v kině přesto jen tak nezapomenu. A smekám.