Jay Gardiner si s otcem Mittem nikdy příliš nerozuměl a jejich vztah zůstal nevyřešený i po jeho smrti. Mitt spáchal sebevraždu a zůstala po něm zůstala pouze prázdná rakev. O rok později se Jay vydává do oblasti, kde jeho otec zahynul, aby našel v oceánu jeho ostatky a konečně se s jeho smrtí nějak vyrovnal. Pod hladinou se však dostane do situace, jakou si nejspíš nedokázal představit ani v těch nejhorších představách. Při střetu obří olihně s vorvaněm se jeho potápěčské vybavení zachytí o hlavonožce a Jay skončí uvězněný v útrobách mohutného savce. Zraněný, bez možnosti přivolat pomoc a s omezenou zásobou kyslíku musí vymyslet, jak se dostat ven. Zatímco čas neúprosně ubíhá, do jeho zoufalého zápasu stále výrazněji vstupují vzpomínky na otce a lekce, které mu zpětně mohou pomoci přežít. 

Příběh se nespoléhá pouze na bizarnost situace, do níž se jeho protagonista dostane. Střídání přítomnosti s minulostí dává příběhu další rozměr a proměňuje jednotlivé pokusy o záchranu v součást Jayova vyrovnávání se s vlastním životem. Dění ve vorvaňově žaludku tak nelze oddělit od rodinné minulosti. Obě roviny se naopak vzájemně doplňují: zkušenosti, které Jay získal během života od svého otce, mu pomáhají čelit bezprostřednímu nebezpečí, zatímco návraty do minulosti odhalují, proč pro něj cesta na mořské dno znamená mnohem víc než jen riskantní výpravu. Velrybí pád tak propojuje fyzické utrpení s vnitřním konfliktem a mění cestu ven také v hledání odpovědí ohledně člověka, s nímž Jay nemá uzavřenou minulost. Komplikované pouto mezi otcem a synem se tak stává nedílnou součástí samotného survival konceptu, který díky tomu získává místy až spirituální nádech. 

Velrybí pád: FOTOGALERIE

Neznamená to ovšem, že by se zapomínalo na to, co diváka k podobnému námětu přitahuje především. Pobyt ve vorvaňových útrobách je dostatečně nepříjemný sám o sobě a Jay musí překonávat řadu překážek, které jeho situaci komplikují nad rámec pouhého nedostatku kyslíku. Omezený prostor navíc Duffieldovi paradoxně pomáhá. Namísto neustálého rozšiřování měřítka sází na stísněnost, nepředvídatelnost a pocit, že každá další chyba může mít fatální následky. Když se k tomu přidá informace, že má režisér v budoucnu napsat nový snímek ze série Vetřelec, začne se nabízet poměrně příznačné srovnání. Místo vesmírné lodi a xenomorfa tu sice máme biologické prostředí uvnitř obřího živočicha, princip boje s nepřátelským prostorem ale funguje podobně. A Velrybí pád díky tomu teoreticky může evokovat i jiné snímky odehrávajíí se v hlubokém vesmíru. Z relativně jednoduchého konceptu se Duffieldovi daří vytěžit překvapivě pestrou podívanou, kde nemusí neustále měnit kulisy, aby udržela pozornost. 

Největší slabina snímku se paradoxně skrývá v té části, kterou se snaží povýšit nad rámec běžného survivalu. Jayovo pouto s otcem představuje nosné emocionální téma, jenže dílo občas až příliš usilovně zdůrazňuje, co si z jednotlivých návratů do minulosti máme odnést. Flashbacky postupně skládají obraz komplikovaného rodinného soužití, přičemž některé motivy jsou natolik jednoznačné, že už divák nepotřebuje další vysvětlení. Místo aby tvůrci nechali emoce přirozeně doznívat, někdy je předkládají téměř hotové a srozumitelně zabalené. Výsledkem je lehce přepjatá dramatičnost, která občas oslabuje účinek jinak funkčního příběhu. Jako by snad nikdo nevěřil, že divák dokáže pochopit vztah Jaye a Mitteho i bez opakovaného zdůrazňování jeho významu. Naštěstí se snímek nezdržuje natolik, aby se tato vlastnost proměnila v zásadní problém. Stopáž 106 minut mu pomáhá udržet poměrně svižný rytmus a při sledování může čas ubíhat rychleji, než by se mohlo zdát.

Určité výhrady lze mít také k uvěřitelnosti některých situací a k rozhodnutím, jaká Jay během svého zoufalého úniku činí. U podobného žánru se však bez těchto kompromisů často neobejdeme a Velrybí pád dokáže udržovat napětí i ve chvílích, kdy je potřeba přimhouřit oko. Jay není jen pasivní obětí okolností, ale musí využívat vlastní znalosti, důvtip a schopnost improvizace. Austin Abrams navíc působí dostatečně sympaticky na to, aby mu divák držel palce nejen kvůli samotnému přežití, ale také kvůli možnosti alespoň symbolicky uzavřít kapitolu svého života spojenou s otcem. V některých momentech může herec připomenout svou nedávnou roli v nové adaptaci Resident Evil, znovu tak potvrzuje, že umí utáhnout příběh postavený především na jediné ústřední postavě. Josh Brolin v roli Mitteho naopak vykresluje člověka, jehož jednání nemusí být na první pohled snadné přijmout, časem však získává pochopitelnější obrysy. Ani jeden z mužů není vykreslený jako bezchybný hrdina v právu, což pomáhá rodinnému konfliktu působit o něco uvěřitelněji.

Přestože Velrybí pád pracuje s poměrně komorním příběhem, jeho technické zpracování nepůsobí nijak skromně. Kulisy představující vnitřek vorvaně jsou navržené tak, aby působily hmatatelně a zároveň nabízely dostatek vizuálních podnětů pro jednotlivé fáze Jayova zápasu. Samotný kytovec navíc vypadá majestátně a přesvědčivě; jeho podoba budí dojem, že za ní nestojí jen bezmyšlenkovitá sázka na počítačové efekty. Přítomnost takového tvora má i vedlejší význam. Film sice není ekologickým apelem ani otevřenou výzvou k ochraně oceánů, přesto připomíná, jakou ztrátou by bylo, kdyby podobní živočichové kvůli lidské činnosti a dalším hrozbám z moří postupně zmizeli. I James Cameron by jistě zatleskal. 

Přehrajte si trailer

Dobře funguje také samotná podvodní prezentace. Záběry pod hladinou bývají pro filmaře ošemetné, protože nedostatek světla a omezená viditelnost mohou snadno způsobit, že se divák v obraze přestane orientovat. Tady se však daří zachovat přehlednost, aniž by scény přišly o svou působivost. Některé záběry jsou vizuálně velmi atraktivní a výraznou roli hraje také zvuková stránka. Ta dotváří prostředí, v němž i drobné zvuky nabývají na významu a umocňují pocit, že Jay bojuje o každou další chvíli. Audiovizuální stránka tak patří k nejspolehlivějším prvkům filmu a pomáhá diváka vtáhnout do situace, z níž se hlavní hrdina snaží zoufale uniknout. Stačí to dohromady na zásadní film a instatní klasiku? Tak úplně ne. Je to zábavná jednohubka? Rozhodně.