Vedlejší pokoj: Recenze
18:30 | 19.12.2024 |
Milan Kundera charakterizoval kýč jako „druhou slzu“. Nikoliv dojetí samo, ale dojetí nad vlastním dojetím. A při sledování Almodóvarova Vedlejšího pokoje jsem se nemohl ubránit dojmu, že zde se ty druhé i třetí slzy roní ve velkém, navzdory zdánlivě chladnému přístupu.
Julianne Moore ztvárňuje spisovatelku Ingrid, která se náhodou během autogramiády od kamarádky dozví, že je její dávná přítelkyně Martha (Tilda Swinton) vážně nemocná. Rozhodne se ji tedy v nemocnici navštívit. Obě ženy vzpomínají na roky prožité v New Yorku i na milence, které sdílely. Martha vypráví o své kariéře válečné korespondentky a novinářky, zatímco Ingrid hovoří o svých románech.
Ten dosud poslední se zabývá smrtí, což je téma, pro něž se se rozhodla z jednoduchého důvodu: protože ji velmi děsí, a psaní jí tak poskytlo terapii. Tato odvaha čelit smrti a tematizovat umírání Marthě konvenuje, a tak Ingrid požádá o velkou laskavost. Chce, aby jí byla nablízku, až se rozhodne skoncovat se životem. Přeje si, aby byla ve „vedlejším pokoji“, až přijde čas pozřít pilulku znamenající eutanazii.
Almodóvarovy filmy se vyznačují zamotanými zápletkami, flashbacky, fatálními záměnami, nepravděpodobnými shodami okolností, otevřeností, ochotou ukázat velké emoce. Zde však volí na první pohled uměřenější styl, aniž by se však vzdal množství melodramatických tropů. Obvyklý kolorit náhle postrádá temperament.
A byť jsem k melodramatu jako žánru poměrně rezervovaný, Almodóvarovu tvorbu mám velmi v oblibě. Mluv s ní a Volver pokládám za brilantní a cením i jeho novější – a kritizovanější – snímky jako Kůže kterou nosím nebo excentrickou Rozkoš v oblacích. Bolest a sláva pak byla lehce monotónní, ale velmi procítěnou studií bolesti.
Jenže mnoha Almodóvarových pozdním filmům (Julieta, Paralelní matky) chybí šťavnatost, která jde ruku v ruce s melodramatickou zápletkou, která při zdůraznění seriózního ladění ztrácí na přitažlivosti, a co je horší, nosný dialog.
Nikde není tento vývoj patrnější než ve Vedlejším pokoji, kde Almodóvar místy ztrácí to, co ho činilo velkým: sluch, schopnost napsat postavy a nechat je uvěřitelně rozmluvit. Zde naopak smysl pro uvěřitelný dialog ztrácí. Jistě za to může i fakt, že Vedlejší pokoj je kompletně v angličtině. Je pochopitelné, že Almodóvarovi u druhého jazyka chybí cit pro to, které repliky zní kostrbatě, banálně či dřevěně, a že jich je tu požehnaně (nechtějte, abych začal o tom, co si Tilda s Julianne vyměňují o ovoci). Ale tak si měl se scénářem nechat pomoci rodilým mluvčím.
Když se po letech dávné přítelkyně setkávají, Martha začne Ingrid vyprávět svůj životní příběh a sdílí informace, které o ní přece musí takto blízká kamarádka vědět. A pokud je sdílí poprvé, pak takovou zvláštnost musejí postavy reflektovat uvedením typu: „Nikdy jsem ti neřekla něco velmi podstatného ze svého života, a sice…“ Skutečnost, že se toto ignoruje, dává pocítit, že jde hlavně o expozici pro diváka. Marthina historka o otci jejího dítěte, který se vrátil z Vietnamu s PTSD, je pak možná ta nejkřiklavěji a nejsměšněji melodramatická. A fakt, že se o něm Ingrid dozvídá až nyní, působí nevěrohodně.
Tím neříkám že dialog, zejména v melodramatu, musí být realistický (ostatně to, co je, nebo není v dějinách umění „realistické“ není zrovna jednoduchá otázka), dialog pochopitelně může být nepřirozený i doslovný, ale tím spíše by měl sledovat vyšší dramatický cíl. A to zde neplatí.
Navzdory několika silným nápadům, některé z nichž jsou i uspokojivě zrealizované (motiv zavřených dveří), film trpí doslovností, značnou plytkostí, určitou akademičností, která se Almodóvarovi dříve vyhýbal. Celé pojetí problému umírání je mělké, stejně jako postavy, které si většinou vyměňují vznešené repliky.
Sem tam se objeví něco opravdového, co jsou Moore se Swinton schopny podat dojemně, ale děje se tak velmi zřídka. A na každý podobný moment připadne několik takových, jako když John Turturro káže o zkáze světa a klimatické krizi.
Opět jsou k vidění almodóvarovsky barevné interiéry, pastelové barvy pokrývají chladný designový nábytek z úhledných linií (mimochodem šatník Tildy Swinton je v tomto snímku pozoruhodný). Co už bohužel nenajdeme, je barvitost postav. Šatník a nábytek jen přidávají na výsledném dojmu salónnosti. Vedlejší pokoj je zároveň melodramatická i odtažitá záležitost, která se snaží dojímat, zatímco se tváří statečně a stoicky jako Martha. A v tom vidím jistou faleš.
Umírání je zde pojato jako banální estetické cvičení. Svět Vedlejšího pokoje je místem, kde pokročilé stadium rakoviny nezasahuje do šik zevnějšku hlavní postavy, a snímek je neschopen důsledně ohledat téma asistované sebevraždy nebo o problému sdělit cokoliv podnětného. Místo toho nabízí krasořečnění.
Čím méně pak napíšeme o vyšetřovací podzápletce, tím lépe.
Přehrajte si trailer Virginia Woolf poznamenala, že spisovatel potřebuje především vlastní pokoj. Umírající potřebuje pokoje dva – pro sebe a pro toho, kdo mu má být nablízku. Silná premisa je tu bolestně nevyužita. Přestože postava Ingrid s tváří Julianne Moore napsala o umírání knihu, to, co film o smrti sděluje, by bylo stěží na leták.
Verdikt
krauset
Almodóvarova „druhá slza“. Mělký film, v němž se naprosto nefunkčně pojí stoicismus hlavní postavy s Almodóvarovým klasicky melodramatickým vedením příběhu. Nezachrání ho ani dvě z nejlepších hereček generace. Studené způsobem, který působí spíše jako póza. S tímto filmem bych ve stejném pokoji být nechtěl.
Vaše hodnocení
Hodnocení čtenářů
- 4/10
malylada
Registrace
- Komentovat a hodnotit filmy a trailery
- Sestavovat si žebříčky oblíbených filmů a trailerů
- Soutěžit o filmové i nefilmové ceny
- Dostat se na exklusivní filmové projekce a předpremiéry
Zapomenuté heslo
Přihlášení
Registrace
- Komentovat a hodnotit filmy a trailery
- Sestavovat si žebříčky oblíbených filmů a trailerů
- Vytvářet filmové blogy
- Soutěžit o filmové i nefilmové ceny
- Dostat se na exklusivní filmové projekce a předpremiéry