Když do kin před pár lety dorazilo Zrození Planety opic, bylo to velmi příjemné překvapení. Vedle klasických letních blockbusterů se totiž najednou objevil film, který sice stál velké peníze, měl však odvahu vsadit na příběh, postavy a emoce. A zabralo to na diváky i na kritiky. U dvojky sice režiséra Ruperta Wyatta nahradil Matt Reeves, přidalo se na velkoleposti i na akci, ale zároveň z toho pořád vylezl film, jenž se nebál být ambicióznější a doufal, že do kina chodí i lidé, jimž v létě nestačí ke spokojenosti další Transformers. No a teď tu máme trojku, kterou provázejí nadšené reakce zahraničních kritiků a dokonce i názory, že jde o nejlepší sci-fi trilogii od Star Wars. S velkým očekáváním ovšem logicky může přijít i velké zklamání.

Válka o planetu opic: FOTOGALERIE

Pokud jste četli naše první dojmy, tak asi víte, že tohle naštěstí ten případ není, bohužel pro pár diváků by být mohl. Válka o planetu opic je totiž trošku jiný film, než jaký se nám pokoušejí prodat trailery a plakáty. A naneštěstí pro mě je celkem těžké o tom psát bez toho, abych něco vykecal. Řekněme, že pokud vyrazíte do kina s tím, že dostanete dvouhodinovou epiku, ve které se zbytky zdecimovaného lidstva postaví proti inteligentním primátům, tak máte pravdu jen napůl. Ale dál se v tom už fakt hrabat nebudu. Rozhodně se však nepokouším naznačit, že by Válka o planetu opic měla být co do velkoleposti odfláklá a krom toho westernová atmosféra první poloviny je vyloženě lahůdková. 

Reeves se posouvá dějově o dva roky dopředu, boje mezi Caesarem a lidskou armádou probíhají už nějaký ten měsíc a ztráty jsou na obou stranách. Opičáci se museli ukrýt do lesů, avšak ani tam nenašli bezpečí a lidé podle všeho o mír nestojí. Když se tedy objeví šance odejít přes hory a poušť do míst, kde by mělo být bezpečno, nikdo dlouho neváhá. Pak ovšem zasáhne svinský osud a Woody Harrelson a celé to začne být dost osobní.

V předchozím filmu jsme dostali podobný poměr opičích a lidských hrdinů a příběhů, tady se však jede téměř výhradně přes Caesarovu partu, což dává příběhu prostor pro mnohem zajímavější práci s hlavním hrdinou. Zatímco posledně se všechno točilo okolo konfliktu s lidmi a agresivním Kobou, který nechtěl o míru ani slyšet, tentokrát musí Caesar bojovat především sám se sebou. A jeho konflikt, kdy se v něm rve zodpovědný a respektovaný vůdce s právem naštvaným opičákem, je na filmu asi to nejzajímavější. Minule Caesar vedl opice, protože mu to pálilo. Teď je vést musí, protože se pro svoje spolubojovníky a jejich rodiny stal nadějí na to, že na ně někde a někdy čeká lepší život. A stojí za to tuhle jejich důvěru riskovat kvůli sice pochopitelným, ale svým způsobem sobeckým zájmům? 

Nová Planeta opic spoléhá na to, co tak skvěle fungovalo i v přechozích dílech. Je v těch správných momentech epická a výpravná, ale nezapomíná na to, že nejdůležitější jsou samotné charaktery, takže i když dostaneme několik výtečných akčních scén, zůstává film nejsilnější v okamžicích, kdy hrdinové sedí a povídají si. I s úspornými dialogy (jde o opice, nečekejte citování Shakespeara) a emocemi se Reevesovi bez problémů podařilo přijít s několika dojemnými i strhujícími momenty, při nichž nepotřebuje, aby všechno okolo vybuchovalo nebo hořelo. Caesar navíc dostává zajímavého spoluhráče v podobě šimpanze, jenž umí mluvit stejně jako on, avšak neprošel si tím čím ostatní hrdinové a mnohem víc bojuje s vlastním strachem a nejistotou. A Steve Zahn, ačkoliv zrovna u něj by to člověk možná nečekal, to hlasově uhrál výtečně. Jeho hrdina navíc překvapivě přináší do Války o planetu opic pár úsměvných a dobře fungujících momentů, které dovedou jinak celkem tísňovou atmosféru odlehčit, což je po dialozích s uvěřitelně šíleným Woodym Harrelsonem docela potřeba.

Samozřejmě se tu nebudu rozepisovat o tom, jak skvěle to vypadá a že opičáci působí naprosto dokonale a uvěřitelně. Ale klidně zopakuji to, co už jsem nakousl výš. Je mi mnohem sympatičtější, když někdo vezme prachy a nacpe je do scény, v níž pět dokonale vypadajících digitálních opic sedí u ohně, než aby je rval do další bitky mezi Optimem a Megatronem, kde je vám stejně úplně jedno, jak to dopadne.

Přehrajte si trailer Válka o planetu opic je do značné míry přesně to, co jsme chtěli vidět a na co jsme se těšili. Sebevědomý film, který sice umí být patřičně velký, přesto nezůstává nic dlužen svým zajímavým hrdinům a nebojí se zpomalit a věnovat se práci s postavami na úkor toho, že tam třeba deset minut nikdo nebude střílet. Občas by možná nebylo od věci rychlejší tempo a finále a jeho průběh nejspíš diváky toužící po pořádné řežbě trošku rozhodí, z mého pohledu je však nečekané závěrečné zúčtování jen dalším důkazem toho, že o téhle trilogii tvůrci zkrátka přemýšleli trošku jinak. A to se mi na tom líbí ze všeho nejvíc.

P.S.: Trojka výtečně naznačuje spoustu možností, jak a kudy by se dalo jít dál. A možná i o dost dál, než si dovedete představit.