Předpokládám, že už jste si najeli na hvězdičkové hodnocení a teď netrpělivě vyčkáváte až udeří uragán superlativů, jenž se na MovieZone strhne jednou, maximálně dvakrát do roka. Jenže já začnu zeširoka. Tuším totiž, že Let číslo 93 bude vzhledem ke svému tématu vyvolávat velice kontroverzní, ba i nemístně hysterické reakce, v nichž slova jako „propaganda“, „manipulace“ nebo „proti muslimům“ prosviští éterem častěji než třebas jméno Jasona Bournea ( i když možná – a doufám v to – se mýlím). Na každý pád bych předem rád upozornil, že jsem měl vůči Greengrassovu počinu velké předsudky: Bál jsem se uslzeného patetismu a dost dobře si nedokázal představit, jak si může režisér uchovat glanc i u tak vypjaté látky. Ovšem Paul Greengrass dokázal všechny mé obavy rozdrtit, a přitom skutečně hnát slzy dojetí (nebo spíš bezmoci) až na pověstný krajíček. Jenže zcela netušeným způsobem...

Britského výtečníka Paula Greengrasse můžete nařknout z geniality. Ale rozhodně ne z podjatosti, která by měla Američanům z principu oprašovat rány a zvedat jejich sebevědomí ve společnosti „muslimských agresorů“. Studie letu, jenž 11. září 2001 jako jediný nezasáhl zvolený cíl, je svou podstatou naprosto apolitická. Teroristické útoky na Spojené státy plní úlohu jakési kulisy, v níž se neodehrává střet ideologií, ale mnohem osobnější (a v tomto kontextu tedy neideologický) konflikt jedné hrstky lidí proti hrstce druhé. Greengrass nekříží různá náboženství, různé víry, různé pohledy na svět – nechává do sebe pouze narážet protikladné postoje v tomto konkrétním okamžiku, aniž by primárně formuloval vůči kterékoliv straně své postoje.

To neznamená, že by schvaloval muslimský útok nebo že by chtěl nechat hodnotové soudy pouze a jen na divácích. Greengrass uvažuje v jiné rovině: V pozici tvůrce, jenž může zaznamenávat, rekonstruovat a za pomocí herců zdokumentovat hrůzu, která by neměla být zapomenuta. Skutečné osoby pro něj představují opravdový živý materiál, jehož názorové ukotvení se bezprostředně projevuje v jednání, kterému sami můžeme velice snadno porozumět. Teroristi jsou oddáni své věci, jsou jí ochotni obětovat svůj život, aniž by přitom chtěli primárně trýznit cestující na palubě. Greengrass není hlupák s černobílým vnímáním světa, aby fanatismus slučoval s vizáží Silase ze Šifry mistra Leonarda nebo bičováním sebe sama – podává jej jako stav mysli, jenž charakterizuje zejména obrovské, nezřídka krvavé a brutální odhodlání. Tentokrát však kolidující s odhodláním ještě silnějším...

Greenrassovi se díky přístupu, v němž se nerozděluje na zlé a hodné, nýbrž se přihlíží konání lidí rozhodných, zoufalých, zdrcených a o to silněji oddaných své věci, daří neskutečným způsobem přenášet emocionální náboj z letadla do promítačky. Bojuje se o všechno. Bez příkras, bez čekání, v obrovské rychlosti. A nevyhnutelně. Režisér se pohybuje s kamerou uprostřed dění a přímo nás skrze oko kamery do něj i přenáší. Ocitáme se v centru událostí, ať už jím je středisko pro kontrolu letového provozu, vojenské velení nebo letadlo United 93.

Neustále se přitom projevuje, jak dokonale má Greengrass zmáknutou formu hrané rekonstrukce – specifická ruční kamera zajišťuje neustálým pohybem pocit bezmála akčního dění. V podstatě ani nezáleží na tom, jaké povely udělují jednotliví šéfové, podružný je i zmatek v řídících věžích nebo celkový pocit nepřipravenosti a zranitelnosti systému. Rozhodujícím prvkem je pouze autentičnost a Greengrassova schopnost pohltit, dokonce vtáhnout svými vyjadřovacími prostředky rovnou do nitra zobrazovaných událostí. Greengrass by takto mohl zpracovat prakticky jakoukoliv tragickou událost a pokaždé by z toho pravděpodobně vznikl bezchybný film. Tak mistrovsky svůj styl ovládá (dejte si i Krvavou nedělí).

Ohromným dílem přispívá kompozice Johna Powella. Znovu zcela typicky přidává na dynamice, tentokrát však pomocí táhlých hudebních ploch ještě častěji podtrhuje emocionalitu filmu. Ta je doslova nesnesitelná. Minimálně čtyřikrát se o mě pokoušely slzy (ač jsem u filmu nikdy v životě neuronil byť jednu jedinou), i přesto však v sobě Let číslo 93 neobsahuje ani náznak patosu! Pocitový tajfun zkrátka vyplývá z neskutečně vyhrocené situace, kterou Greengrass oživil. Tím, že odmítá pokorně sklopit kameru, povolit, vydechnout, anebo naopak vypětí „podpořit“ zpomaleným záběrem na plačící cestující nebo ústa šeptající „Miluju tě“, graduje napětí do nepopsatelných výšin (při pohledu na WTC Olivera Stona je to trochu paradoxní). Greengrass dokumentuje absolutní zlom v lidském životě neústupně, se samozřejmostí, která se nedá snést bez zrychleného tepu a zoufalého vydechnutí v posledních sekundách. Vaše tělo ho nebude mít rádo, protože fyziologické funkce se budou muset chvíli vracet do normálu, vaše mysl jej však za toliko intenzivní zážitek bude zbožňovat.

Nepočítám-li dánské Bratry je pro mě Let číslo 93 prvním dokonalým filmem bez kazů, jenž se zjevil v domácí kinodistribuci od dob Bournova mýtu. Pěkná symbolika. Stone dostal soupeře, kterého prakticky nemůže překonat, ač na jeho uslzenou interpretaci pravděpodobně uslyší mnohem víc lidí z pléna i oscarové Akademie, než kolik jich ocenilo Greengrassův film. Jeho nekompromisní a režijně mistrovsky zvládnuté dílo zvládá důstojně uctít památku padlých bez trapných přepjatých fanfár, na druhou stranu si zvládá uchovat výjimečnost i nezávisle na události samotné. Na rozdíl od dramat o genocidě, která by bez hromady mrtvol těžko sbírala tolik vavřínů, by Let číslo 93 obstál i s happy-endem. Konkrétní „co“ je totiž druhotné až za dokonalým „jak“ (byť jej doplňuje). Od Greengrasse by zkrátka fungoval i film o únosu tramvaje. Jakkoliv by nepůsobil tak brilantně jako Let číslo 93.

P.S.: Už u DVD Bournova mýtu jsem tvrdil, že Greengrass je muž pro kino. Že jeho „rozklepaná“ kamera na obrazovce nepůsobí tak dokonale. Trvám na tom i dnes. Tímto děkuji Tetsuovi, že jsem si na narozeninové party Cinemy mohl užít tenhle majstrštyk v plné velikosti. Mimochodem, "podobné" filmy berte tentokrát opravdu s rezervou.