Milí studenti, dneska se toho o filmu naučíme víc než byste od jedné ukázky očekávali. Nejprve se dozvíme, jak poměrně levně vydělávat peníze: Vezměte si námět, který otřásl celým národem, napalte do něj jednou slogan „V den, kdy jsme se postavili strachu, jsme i našli odvahu“ a téměr hororová látka, blízká i poslednímu opraváři plynových kotlů, dokoná zbytek. Stačí jen neurvat si ostudu u recenzentů a nezlehčovat vážnost situace. Druhou položkou na dnešní prosvištění bude „Greengrasovská kamera“. Dnes už terminus technicus, který plně pochopíte už v sedmnácté sekundy, když si instabilní ruční záběr zazoomuje na letušku objednávající na palubu bryndáčky a kompletní ročník časopisu Leo. Než zazvoní, a vy budete o přestávce koukat zase holkám do výstřihu i kousat svačinky, které vám připravily vaše maminky, ztratíme ještě pár slov za ultimátně realistický přístup páně režiséra, jenž se ani nestylizuje do extra syrového dokumentaristy, ani neláká k hollywoodské patos-story, v níž by se dvacetkrát víc filtrovalo a z řídícího centra sálaly věty s větší pointou než „Ó můj bože.“ U Greengrasse za podpory Johna Powella by ovšem asi jen naivka čekal neúspěch i v tak obyčejné záležitosti, jakou je filmový štáb šmírující pár sebevražedných hrdinů na palubě letu 93.
a zeptat se na dojmy...absolutní hodnocení. Když letadlo vzlétalo, byla jsem obstojně zatlačená do sedačky (kina Atlas). A na úplném konci jsem musela zavřít oči.