O Isabel Coixet se říká, že ve svých filmech nadměrně citově vydírá. Myslím si, že je to určitě pravda. Domnívám se ale zároveň, že to do posledního písmene funguje a že se dvě takové věci nemusí nutně vylučovat. Umírající zvíře je první film z režisérčiny filmografii, kde podobné pocity slábnou, přestože úplně nezmizí. Faktem zůstává, že jejím hlavním hrdinou poprvé není úplně dobrý člověk, přestože člověk v určitém bodě napravený a snaživý. A to největší vydírání spočívá v tom, že si každý (i na stará kolena) zaslouží trochu té lásky. To není taková hrůza, jako když nám Sarah Polley umírala před očima (Můj život beze mne) nebo se slepá snažila navázat intimní vztah s Timem Robinsem (Tajemství slov).

Obávám se však, že film o holohlavém staříkovi, který nejdříve souloží a pak nesouloží s mladou studentkou a pak se něco stane, nemůžete mi nikdy doopravdy rádi. Samozřejmě, už teď je středem vašeho zájmu soulož Kingsleyho s Penelope Cruz – a pár skutečně intimních fragmentů se dočkáte. Tohle všechno je ale takové to akademické pozlátko, rádoby umění, které se schovává za divadelní a scenáristické zkušenosti, místo toho, aby bylo skutečně pravdivé. Pak se nabízí otázka: pro koho to všechno vlastně je? Na mladé to bude příliš stařecké a v té rovině nepochopitelně a zbytečně melancholické, pro starší možná příliš komplikované, přestože o mnoho výstižnější a pochopitelnější. Zlatá cesta vede středem – oscaroví Akademici si potrpí na okázalé pravdy o životě, které se odrážejí ve tvářích jak zkušených hereckých pardálů, tak mladických tvářiček plných nevinnosti.

Ben Kingsley i Penelope Cruz ztvárňují své typové role s rutinou a přehledem, pouze od Kingsleyho se občas žádá trochu více emocí (které opravdu nabídne). Za mořem se mluví o výkonu oscarových rozměrů, já bych to neviděl až tak vysoko. V obou minulých filmech Isabel Coixet šlo o mnohem výraznější scénáristicko-hereckou symbiózu, zde mají herci příliš mnoho prázdného prostoru, který nedokáží efektně vyplnit. Umírající zvíře je snímek silný v momentech, ale v běhu na dlouho trať povážlivě dodýchává. Občas je určitě lepší zasprintovat bez překážek typu nejlepších kamarádů-mentorů, kteří se nedočkají ani důstojného odchodu (a proto filmu nedodávají dramatický rozměr).

Pokud má Isabel Coixet nějaké režijní trademarky, schovávají se za nenápadnými detaily, které paradoxně velmi výrazně vystaví člověka do pozice utrápeného samotáře. Ne náhodou se všichni i tady utápějí ve vlastní šťávě, přestože se navenek tváří šťastně a spokojeně. Režisérka si potrpí na táhlé monology, „významné“ scény plné proudících davů a jednoho stojícího člověka, vzpomínková leporela zachycená na uměleckých fotografiích. Celé to dotváří ucelený obraz toho, jak jsou vztahy vratké a přitom pevné, pomíjivé a přitom stálé - zkrátka a dobře, že se vyhýbají škatulkám a neexistují pro ně souborná pravidla. To všechno jsou ale známé pravdy a také mě mrzí, že Umírající zvíře není o nic víc ideově podnětnější. V podstatě se kromě tohoto faktu vrtá pouze v tom, že jedna ženská může chlapovi dokonale pobláznit hlavu (ale nic důležitého z toho nevyvozuje). Nechci se rýpat v tom, co je důležité a co ne, jen mi přišlo, že to v tak malém množství není příliš zábavné. Rozhodně ne celé dvě hodiny.

A neodpustím si rýpnutí nakonec. Umírající zvíře… možná jsem nedohlédl až úplně pod pokličku celého vyprávění, každopádně mi nepřišlo, že by poselství o „umírajícím zvířeti“ přebíjelo pojem „elegie“ (neboli žalozpěv), původní, mnohem výstižnější název filmu (což samozřejmě stále nic nemění na jeho divácké nevábnosti). Nicméně, ten kdo by nechtěl jít na Elegii, určitě a definitivně nepůjde na Umírající zvíře. Tohle byl, páni distributoři, krok vzad.