Španělská režisérka Isabel Coixet prorazila v našich končinách až před třemi lety depresivně laděným komorním snímkem Můj život beze mne. Nejala se však opájet svou vlastní výjimečností a co se týče dalších vyprávění o křivých stezkách lidských osudů, rozhodně nezahálela. Od té doby vznikly její rukou hned tři filmy, přičemž ten druhý k nám s téměř ročním zpožděním dorazil právě dnes.

A proč si to neříct hned na začátku, má opět potenciál vyždímat z vás i poslední dávku tělesných tekutin, které ve vás ještě zbudou. Neděje se to nijak sofistikovaně – na programu je obvyklá hra o několika dějstvích, v níž se od začátku táhne na branku a i bez základního vzdělání si průměrný divák domyslí, jak to asi celé dopadne. Situace je průhlednější než středoškolský student snažící se opisovat od svého kamaráda; Ale i přesto, že se tomu snažíte cynicky vzdorovat, stejně vás Isabel Coixet v té poslední emocionální vlně sejme jako ke všemu odhodlaná parní lokomotiva. Navíc je zjevně dobrá režisérka, která si podobnými příběhy, pod jejichž pocitovou tíhou se občas stírají řemeslné berličky, nepotřebuje léčit nějaké komplexy ohledně vlastní vyschlé scenáristické studnice. Má rozhodně na víc, ale chce vyprávět o lidech mezi čtyřmi stěnami – tak jí to přejme :).

Je těžké vžít se do situace, v níž se nacházejí naši hrdinové. Všechno je tak na hony vzdáleno realitě všedních dní v uřvaných velkoměstech, že snad právě proto nutí vzniklá situace k zamyšlení víc než kdyby byl příběh zakotven kdesi v nemocničním prostředí, z něhož je alespoň letmý výhled na bouřlivou metropoli. Odosobněné reálie zpodobňované vrtnou plošinou uprostřed širého oceánu nechávají postavy závislé jen na svých emocionálních interakcích – a měly by je ustát, protože nic jiného se jim ani nenabízí. On je po nehodě, která ho měla stát život, ona je tu, aby ho ošetřila. Oba jsou tu, aby se navzájem spasili, zašili si rány z minulosti, milovali se a snad i šťastně dožili. Přestože každý z jiného světa a s úplně jinou minulostí, zvláštním způsobem každý z nich potřebuje toho druhého. Oba mají touhu se navzájem otevřít a sdělit si své niterní pocity, přestože na to musejí chvíli přicházet.

Našel bych tu tři opravdu silné scény, které se mnou šijí ještě teď, ale se zbytkem jsem měl občas drobný problém. Přijde mi, že kdyby Coixet neměla k dispozici tak silné herce ve všech rolích, její příběh by toho mimo první plán zase tolik co říci neměl. V ději se objevují vedlejší postavy, jejichž osudy jsou poutavě nastíněny, ale málokdy dořečeny, přestože se to od nich rozhodně čeká (co má znamenat onen homosexuální motiv?). Působí to na mě jako že režisérka měla vyjasněnou pouze základní premisu a ideu, kterak se svými hrdiny naložit, ale nevěděla, jak si poradit s časem v němž musí provzdušňovat dramatické vypětí, aby se jí divák v kině nesesypal. Nevěděla, protože na to není zvyklá a ten čas jako by do filmu vůbec nepatřil – jak ukazuje ve svém minulém kousku, rozhodně chce svého diváka nechat prvoplánově sesypat. Ale bylo jí zřejmě našeptáno, že by měla vyprávět o více postavách než jen o dvou; A navíc přidat záběry na osamělé květiny a po plošině pobíhající kachnu. Proč? Kvůli dodání větší hloubky? Obávám se, že Tajemství slov nic takového nepotřebovalo. Že by snad kachna vyběhla na přání z produkční stáje Pedra Almodovara?

Jakékoliv komorní chvilky, kdy si náhodně se potkávající charaktery při významných pohledech na mořskou hladinu vyprávějí o zálibě ve sbírání mušlí, rozhodně nenudí a jsou řemeslně zvládnuté. Ale stejně už se zase těšíte, až ona přijde k jeho posteli a budou si vyprávět příběhy, osvětlovat minulost, smát se a plakat. Malinko mi to asociovalo Dobu ledovou, která ač žánrově samozřejmě úplně jinde, je schematicky velmi podobná – koho opravdu upřímně zajímá nějaké putování mamuta s tygrem, když se mu za pět minut přijde předvést roztomilá šavlozubá veverka? Ona barevná výplň mezi jejími eskapádami vám jen zpestřuje čekání na další.

Sarah Polley pokračuje ve spanilé herecké jízdě ruku v ruce s citlivým vedením své režijní oblíbenkyně. Někde na půli cesty nasedá i Tim Robbins a pod rouškou podmanivých audiovizuálních hrátek a hry světla a stínu dováží celá posádka tuhle španělskou kocábku k vítěznému cíli. Pokud máte až nad hlavu letních blockbusterů a nebaví vás stále dokola řešit demenci Šifry mistra Leonarda, tahle nezávislá vlaštovka je příjemným zpestřením, které vás uvrhne do zcela odlišných nálad. Možná si pobrečíte, velmi pravděpodobně se zamyslíte nad životem a zcela určitě se vám na pár okamžiků doširoka otevřou oči. A to, co uvidíte, ve vás zůstane ještě týden. Právě pro tenhle pocit miluju film.