Ultraman je již od šedesátých let v Japonsku milovanou značkou, která společně s Godzillami do jisté míry způsobila oblíbenost žánru kaiju filmů. Příběhy o obrovských superhrdinech, kteří si v lesklých oblecích museli pravidelně dávat na hubu s obřími monstry ničícími japonské metropole, přinášely  přesně tu zábavu, kterou dnes hledáme u filmů jako Godzilla x Kong: Nové impérium. Tehdy šlo o srandovní herce v kostýmu, na Netflixu se nicméně snažili tuto oblíbenost vytěžit, dát jí moderní háv a pár let nazpět přišli se dvěma sériemi, které na původní seriál navazovaly. Vzhledem k oblibě této show bylo pak jisté, že dříve či později dorazí i celovečerák. A je tady.

Sledujeme v něm osudy mladého namachrovaného Kenjiho, který je pro baseball tím, čím je Ronaldo pro fotbal. Nikdo ale neví, že vyjma slibně rozjeté kariéry baseballového hráče se tento floutek čas od času mění v obrovského kovového hrdinu, který bojuje s ještě obrovštějšími monstry. Převzal totiž štafetu po tatínkovi, jenž po nocích rovněž čelil přerostlým příšerám, jež chtěly ničit metropole. Teď je ale vztah stárnoucího otce se synem pochroumaný, jak to tak u rozervaných hrdinů bývá, milovaná matka Kenjiho se v minulosti kdesi ztratila, a aby toho nebylo málo, tak rozpustilému mladíkovi osud do rukou zavanul malé roztomilé kaiju mláďátko, o nějž musí pečovat. 

Jestliže dříve byl Ultraman hlavně o srandovních hercích v lesklém latexu, dnes se mu dostává té nejlepší vizuální péče. Animace je napříč celým filmem velmi zdařilá a v leckterých momentech připomíná i perfektního posledního Spider-mana: Napříč paralelními světy. Některé chvíle, zejména v rámci akčních pasáží a velkolepých bitev, nabízí poměrně podmanivé výjevy, na které se dívá velmi pěkně. Choreografie bojových scén je přehledná, dynamická a fandové kaiju žánru jistě budou alespoň v některých chvílích potěšeni. Tomu napomáhá i energický soundtrack, který se s moderně futuristickým vizuálem náramně doplňuje. 

Tak, a zde bych výčet pozitiv skončil. V jádru jde totiž pořád zejména o rodinnou zábavu pro ty nejmenší, jejíž poselství najdeme v devadesáti procentech dalších filmů pro děti. Jalový příběh o hledání ztracené lásky k rodinným příslušníkům a osvojování si pokory je tu prodáván s takovou vervou, až postupně velmi rychle mizí i nadšení ze zmiňované vizuálně vypiplané akce. Přitom by stačilo, aby Ultraman dal pouze o něco více prostoru bitkám s monstry, jež jsou ostatně to hlavní, co film může nabídnout, a rázem by bylo spokojenější i diváctvo nad osm let.

Film totiž v rámci nesmyslně dlouhé dvouhodinové stopáže věnuje přehnanou část taškařicím s malou příšerkou, jíž musí nevycválaný Kenji vychovávat, aby se naučil zodpovědnosti. Scénář vrší jedno klišé za druhým a nehrozí tak žádná překvapení či dospělejší momenty, které by rozvířily postupně rostoucí nudu. Akce zpočátku nahrává tomu, že půjde alespoň o výplachovou zábavu, ale postupem filmu je jí čím dál méně a opět se nějakého hašteření s monstry, která tu jsou navíc představována poměrně zajímavě, dočkáme až s koncem.

Techtle s prdícím a kakajícím kaiju miminkem by nebyly vtipné ani v rámci jedné scény, natož pak v rámci téměř celého druhého aktu. Obecně lze říci, že scénáristům se nepodařilo vyvážit poměr akce a kecacích scén. Proto tempo superhrdinského animáku značně kolísá a zase jednou jsem musel vděčně a s pokorou děkovat Netflixu za možnost zrychleného přehrávání. Namísto nadupaného animovaného akčňáku se film postupně dostává daleko za hranu rodinné taškařice, která si neklade žádné vyšší ambice, než blikajícími obrázky a prdíky udržet nejmladší diváky u obrazovek. A je to škoda, protože zpočátku měl film našlápnuto pěkně. A vidět obří roboty dávat na držku ještě větším potvorám je vždycky super.