Rok se ještě ani nesešel s rokem a Twilight sága je zpátky. S větším rozpočtem, s novým režisérem… a kupodivu i s o něco povedenějším filmem, než byl Nový měsíc. Ano, přátelé, Edward a jeho kamarádi se dokázali vydrápat z pekelných končin, a představíme si je tedy v lepším světle než posledně. Jak moc lepším? Inu, jestli jste si z pěti hvězd nevydedukovali, že to dopadlo tak půl na půl, a nevzali roha, brzy to zjistíte.

Předně je třeba říct, že pokud patříte k lidem, kterým je těžko na hrudi už při pohledu na plakát s Robertem Pattinsonem, můžete být v klidu. Ani Zatmění není filmem pro vás, jelikož se celkovým pojetím nijak zásadně neliší od svých dvou předchůdců. Pořád je tu zamilovaná holčina jménem Bella, která volí mezi upírem a vlkodlakem, a činí tak pomocí spousty rozmlouvání s nimi, jejich kamarády a sourozenci. Občas si také stihne pokecat s mamkou, taťkou, nebo pár spolužáky, to už ale není moc důležité, protože s nimi nemůže řešit nesmrtelnost svých dvou nápadníků, jejich odolné rodinky a nástrahy světa, jehož součástí by se moc ráda stala.

Pokud to totiž nevíte, Bella je tak nějak rozhodnutá, že se bude navěky bavit zářivou osobností zadumaného Edwarda. A tím pádem se přidá k upířímu klanu Cullenů. Zároveň ale chová nějaké ty sympatie k jejich transformujícím se indiánským nepřátelům (ne, nejsou to primitivní předchůdci Optima Primea), a nezdráhá se proto sem tam strávit odpoledne s kamarádem Jacobem. Ten se jí už dva filmy snaží naznačit, že nechat se hned po maturitě proměnit v nesmrtelnou bytost bez duše možná není úplně nejlepší nápad. Ale znáte to… Bledá tvář má navrch už od dob, co se naučila zacházet se střelnými zbraněmi a ohnivou vodou. Není tedy žádnou novinkou, že vede i v boji o ženy.

Tentokrát se ale poprvé dostáváme do situace, kdy nevede zas o tolik. Zatmění totiž jako první film série disponuje nějakým pochopitelným vývojem ústředního milostného trojúhelníku. A to bez legrace, protože se poprvé dostáváme do situace, kdy se opravdu řeší, s kým by měla Bella skončit. Konečně je tu slíbený boj o ní, konečně padají srozumitelné argumenty ohledně toho, s kým by měla být a proč. Jacob dávno není za tajuplnou máničku od vedle, a je docela úleva vidět, že dokáže být Edwardovi rovným soupeřem. Zatmění tím hodně získává, jelikož už před sebou nemáte dvě hodiny zbytečného bloumání po lesích, nýbrž jasně rozkreslenou romantickou vřavu, o jejímž výsledku můžete občas naivně pochybovat. A tím to zdaleka nekončí.

Zatmění si přičítá body k dobru i v dalších příběhových aspektech, protože poprvé nejde o nudně přímočarý film. Označení Twilight „sága“ je pořád kapku přehnané, pokud ale přihlédnete k tomu, že nejde o epickou fantasy z fiktivní megaříše, je tu spousta chvalitebného rozpínání se do šířky i do hloubky. A nemyslím teď nějaký půlminutový výlet na dávný sraz u velkého kamene. V Zatmění dojde hned na několik flashbacků, které dokreslují pozadí odvěkého sporu upírů s vlkodlaky i jednotlivé vedlejší postavy. A většinou je radost na ně pohledět. Jednak jsou vítaným odpočinkem od donekonečna omílaných problémů s Belliným rozhodnutím, a druhak se v nich ukazuje, že za kameru doputoval schopný režisér.

Nově příchozí David Slade totiž konstantně předvádí, že kdyby nemusel otrocky pokračovat ve vyprávění Bellina příběhu, dokázal by z filmu o upírech a vlkodlacích vytřískat něco pozoruhodného. Jakmile je mu dovoleno opustit ukecané polehávání na rozkvetlé louce, rychle tlumí barvičky a posílá na plátno tragické flashbackové minipříběhy, které úspěšně smazávají jednorozměrnost členů Cullenovic rodiny. Anebo servíruje upíří hostiny v Seattlu, kde se půlí hlavy na potkání. Samozřejmě bez krve nebo nějakého brutálnějšího násilí, je však jasně vidět, že když nemusí nikdo z ústředního tria mluvit nebo simulovat zamilovaný pohled, je Slade na koni. A daří se mu dělat to, kvůli čemu tuhle práci dostal.

Jen díky němu se třeba takový Jasper mění z nepochopitelného mimoně v borce, který trhá nepřátelům ruce na potkání a vydržuje si nejhezčí babu z okolí. Díky němu mají akční scény konečně švih - a když si z nich odmyslíte pořád nepříliš věrohodné vlkodlaky a pár dalších digitálních vychytávek, není moc důvodů je výrazněji kritizovat. Slade má v podstatě velké štěstí, že oproti svým předchůdcům dostal k dispozici tolik tvárného materiálu, ale ctí ho, že kdykoliv dostane šanci, tak ji využije. Nalepení kamery blíž k obličejům hrdinů dodává alespoň špetku napětí, netradičně komponované záběry vždycky potěší, a průšvih je vlastně jenom v tom, že vlak s Edwardem a Bellou projíždí již třetí zastávkou a nezastavuje. A není tudíž šance mu vyměnit parní pohon za něco výkonnějšího.

Většina filmu je tak stále zaplněná dialogy, které člověka za boha nezajímají, což celému Sladeovu snažení podtrhává nohy. A katapultuje to jeho film zpět do romantického podprůměru, u kterého vám je úplně ukradené, jak skončí. Hlavně ať skončí co nejdřív. Výraznější změna přichází až v poslední půlhodince, kde už se moc neřeší, kdo s kým nechce spát a proč, a ke slovu se dostává podzápletka s honem na Bellu. Dorazí věčně zamračený drsňák Riley a jeho „armáda“, objeví se už teď legendární scéna ve stanu (Edward a Jacob konečně hodí řeč… a vážně to stojí za to), a dojde na finále, které výjimečně nesestává z toho, že se porvou dva upíři a třetí s čtvrtým na ně koukají. Díky za to.

I když tak jádro celé ságy zůstává nepochopitelně mimo, lze vlastně Zatmění považovat za relativně podařený přírůstek do série. Je tu sice další nadstandardní dávka dialogové vaty, pár těžko pochopitelných jevů (proč se upíři rozpadají jako zmrzlá T-1000ka?) a celé je to emocionálně prázdnější než dospívání Chucka Norrise, ale David Slade v podstatě zachránil, co mohl. Vizuální styl filmu je na míle daleko od laciné jedničky, podpůrná herecká sestava ze sebe vydává to nejlepší, čeho je schopna (jen ta polonahá vlkodlačí banda si pořád říká o petici za vystřižení z DVD), a objevuje se právně doložitelný děj, vrcholící (na zdejší poměry!) ve velkolepém stylu.

Kdybych tedy výskal radostí u předchozích dílů, asi bych teď měnil svůj výčet nejoblíbenějších filmů. Jelikož ale stojím oběma nohama pevně na zemi, vidím Zatmění na střídným pět hvězd. Což je vzhledem k děsivosti předchozího upířího zářezu slušné zlepšení, a kdyby rozpůlený Rozbřesk tuhle kvalitu udržel, byl by to asi menší zázrak. To však není příliš pravděpodobné, protože když se velké zázraky neděly teď, těžko je můžeme čekat příště, až bude žánrem netknutý Bill Condon muset zase natahovat a hrát na velké emoce. Menší změna scenáristky a hlavního hereckého tria totiž asi nehrozí, že?