Tu a tam jako kritik cítíte jistý rozkol s cílovým publikem. Asi jako když jsem dopsal nestřízlivě nadšené první dojmy z Trola, a pak jsem sledoval vlažné reakce našich čtenářů/diváků, co Uthaugův pokus o norsko-hollywoodský fusion splachovali do záchodu v jednom pytli s ostatními netflixovkami bez chuti a zápachu. Ano, uznávám, že oslí můstek se spíše vynalézavým indie Lovec trolů byl možná až příliš strmý, protože Uthaug se víceméně snaží o blockbuster amerického střihu (a hodně si při tom pomáhá typickým akčním soundtrackem), ale zároveň ukazuje, jak moc se na své zámořské stáži s celovečerním Tomb Raiderem naučil.

Jako okoralý filmový recenzent jsem si vyloženě užíval, že někdo umí dát postavám prostor, přehledně a předvídatelně (to není vždycky nadávka) pracovat s klišé a zasadit digitální triky do nádherné krajiny tak, aby to nepůsobilo rušivě. Minimálně v prvních dvou třetinách, pro někoho jen v první půli, Uthaugovi notně pomáhá i čarokrásná skandinávská krajina, pozvolna budované mystérium na hranici mezi folklórním mýtem a obtištěnými šlápotami ve schnoucím bahně, a autenticita vynucená originálním norským zněním. Herci jsou sympatičtí a snaživí, rozepře mezi otcem a potomkem, nabízející další ze styčných ploch s nejnovější adaptací Godzilly, je strohá, leč funkční, a film začne klopýtat až ve chvíli, kdy ústřední “hrdina” stočí kurz na hlavní město.

Trol: FOTOGALERIE

Před zbytečně překotným závěrečným sprintem, v němž zcela zaniká srdceryvná motivace trola vypuštěného z hory a dlážděná kostmi jeho předků, jde o neškodnou a hravou variaci na Godzillu, při níž jsem si krásně představoval jaká česká pohádková stvoření by šla tímto způsobem uchopit. Neviděl jsem v tom evropsky nedokonalý padělek nebo snad karikaturu na americké velkotrháky. Naopak, schematický scénář a přímočarý děj jsou stejně tak návratem do devadesátek jako odklonem od dnešních hollywoodských nemocí. Trol je jednoduchým filmem, ale jeho děj nedělá zběsilé kličky a ve scénáři se drama vytváří nedorozuměním, nikoliv porušováním zákonů fyziky nebo logiky. 

Byla by škoda smést norský pokus ze stolu jako lokálně drahou produkci, která je oproti západnímu mainstreamu “třicet let za opicemi”. Roar Uthaug se vrací zcela záměrně, čerpá z monster klasik a variací na Godzillu se nesklání k nízko visícímu ovoci, ale spíš důvěrně známou škatulkou otvírá dveře k norské mytologii, podobně jako to kaiju subžánr dělal od nepaměti. Můžeme být uražení tím, že Evropani zbytečně kopírují Hollywood, než aby se vydávali vlastním směrem, ale právě takoví kritici pak jedním dechem hlasitě dodávají, že když už se kopírují áčkové vzory, měly by být po všech stránkách překonány. 

Asi si všichni uvědomujeme, že jde o absurdní požadavek. Uthaug navíc nechce být novým Emmerichem. Když už tak tím starým, co dokázal představit charismatické postavy, přisypat trochu humoru shazujícího CGI apokalypsu, a rýpnout si do amerického patosu. Ten logicky v Uthaugově Trolovi chybí. Možná právě to je důležitá chybějící ingredience, protože od velkého bubáka v jeho přirozeném prostředí očekáváme ještě víc autenticity, než Uthaug běžně nabízí. I proto bych všem doporučil jeho Vlnu, kde přeci jenom ještě pomalejším tempem a neuchopitelnějším záporákem dosahuje režisér dokonalé fúze mezi evropskými a americkými pomůckami k manipulaci s divákem a jeho očekáváním.

Ale abych jen neomlouval, což by v kontextu ke spokojené, ale nikoliv převratné sedmičce v hodnocení mohlo působit nepatřičně. Severská odtažitost k Trolovi padne jako zadek na hrnec, jakkoliv jde možná proti očekávání všech, co chtějí prostě jen další Godzillu. Nekonečné hádání půl tuctu politiků a odborníků u stolu někde v bunkru může na někoho působit úmorně, ale při stominutové stopáži lze Trolovi rozvláčnost vyčítat jen stěží. Naopak, v té již zmíněné cílovce Uthaug trochu uhýbá z ožehavých témat, kdy za největší skety jsou přirozeně znovu a opět lidi - jakkoliv už bezpečně několik století mrtví - a místo otáčení nožem v ráně na duši začne šermovat nukleárním scénářem. Snaha vyhovět globálnímu publiku? Možná, ale zabrždění tvůrce v rozletu přichází stejně nečekaně jako ranní slunko nad Oslem.

Při vší relativní spokojenosti považuji úvahy nad sequelem za zbytečné. Podle prvních čísel sledovanosti se rozhodne o jeho osudu, ale pro mě osobně je Uthaugův Trol jednorázovým experimentem a hodně bych se divil, kdyby se režisér k látce vracel. Je to pro něj kariérní schod, splněný sen malého kluka, co ve skalnatých pohořích hledal obrysy kamenných obrů. Je na čase snít další sny a točit jiné filmy. Pevně věřím, že po zádech Trola Uthaug vyšplhá výš, protože i ten největší brblal musí za vším tím divadýlkem cítit režisérský rukopis, o nějž by byla zatracená škoda přijít.