Díky Pánovi prstenů víme, že trolly je potřeba zapřáhnout do pořádné fyzické dřiny (otevírání masivních vrat, tahání gigantických bojových strojů a pod.), jinak budou dělat problémy. Norové, kteří s nimi mají společnou domovinu, o tom vědí své. Tedy... vědí to ti zasvěcení. Třeba osamělý, tajnou vládní organizací placený drsoň, který se stará o to, aby zlobři zůstali v horách a nedupali po údolí. Přesto k opuštění rezervace zmateným jedincem občas dojde. Tehdy se dostane k slovu strážcův ultrafialový reflektor a sbíječka.

Trolljegeren aka Troll Hunter je po španělském REC další evropský příspěvek do vlny tzv. „found footage“ filmů, předstírajících autentický videozáznam. „Jednoho dne se parta studentů vydala do hor natočit dokument o pytlačení na medvědy. V kempu u lesa ale zjistila, že v kopcích se skrývá něco ještě většího a nebezpečnějšího. Tohle je nesestříhaný materiál, který natočili...“ I Trolljegeren hraje s divákem tuto hru, avšak mnohem víc na něj neustále spiklenecky pomrkává. Možná proto, že to není horor, ale spíš fantasy či pohádková mystifikace. Ke všemu ryzí komedie.

Přestože se celý film tváří smrtelně vážně, už od prvního setkání s trolly je zřetelný ohromný nadhled tvůrců. Třeba v tom, že trollové nejsou nijak „upgradeovaní“. Nejsou to „jakoby realistická monstra, která dala vzniknout pohádkovým příběhům“. Jsou to ti praví mýtičtí trollové se vším všudy. Na slunci zkamení, dokáží vycítit, když je někdo křesťan, oblibují si člověčinu a pod. Vkládání pohádkových prvků do současné reality a jejich vědecké vysvětlování je místy až absurdní, ale o to zábavnější. Téměř cimrmanovskou atmosféru posiluje fakt, že představitel mrzoutského lovce trollů Otto Jespersen je v Norsku populární komik a bavič. Asi jako kdyby Bolek Polívka bez zachvění v obličeji hrál zálesáka, lovícího na Šumavě čerty a hejkaly.

Samotná forma filmu je bezchybná. Ona roztřesená ruční kamera samozřejmě slouží i k tomu, aby „nic nebylo pořádně vidět“, ale když už trolly zachytí, trikové provedení je vynikající. Tam, kde finance na digitální obludy chyběly, pořídili si tvůrci špičkové zvukové efekty. Ty opatří valnou část působivosti filmu. Jen je možná škoda, že díky všudypřítomnému humornému podtónu zcela chybí napětí. Náhradou je svižné tempo a atmosféra mlhavého a deštivého skandinávského venkova, kde křesťanská víra a pach člověčiny můžou vážně ohrozit zdraví.

V žádném případě si nenechte Trolljegeren proklouznout mezi prsty. Patří k tomu nejzábavnějšímu, co evropská kinematografie za poslední roky zplodila. Tak šup-šup, namazat pižmem a vzhůru do lesů!